Je další živý důkaz toho, že opravdu ty nejsilnější příběhy prostě píše sám život. A nejen to. Je doslova učebnicovým příkladem úspěšného mladého podnikatele.

Ač od dětství vážně handicapován, dokázal obstát nejen v boji s konkurencí a s předsudky okolí, ale uměl také dát svému životu smysl, který ho naplňuje, a stále se neúnavně snaží masově šířit mezi lidmi pozitivní vnímání svého rodného města a celého moravskoslezského regionu.

Rozhovor s Lukášem Králem z Ostravy, třiadvacetiletým specialistou v oblasti marketingu, majitelem internetové Agentury likeit, byl velmi příjemný a inspirativní. Mnohem těžší pro mne bylo ho následně napsat. Všechna slova, která z jeho úst tak přirozeně a spontánně vycházela, najednou na papíře bez jeho fyzické přítomnosti dostávala punc laciného klišé, prázdných otřepaných frází.

Lukáš se narodil jako zdravé dítě. Teprve v osmi letech mu lékaři diagnostikovali spinální svalovou atrofii – vrozené onemocnění, při kterém dochází k postupnému ubývání svalstva. Šance na uzdravení mizivá, vyhlídky na průběh a vývoj nemoci nepříznivé. Někoho by to zlomilo. Proti mě ale v pizzerii Coloseum v obchodním centru Forum Nová Karolina seděl sebevědomý charismatický mladík na vozíku, který byl plný energie, optimismu a vizí do budoucna.

Jak vzpomínáte na začátek své nemoci?

Vzala mi běžné dětství. 
O tom, že mám spinální svalovou atrofii, jsem se dozvěděl asi v druhé třídě základní školy, když mi bylo osm. Během několika let jsem se dostal na invalidní vozík a musel přejít do speciální školy.

Lukáš KrálAle to nebylo napořád?

Ne. Už tehdy jsem toužil vrátit se zpátky k původnímu životu a dělal jsem pro to maximum. Nakonec se podařilo. A v šesté třídě jsem se opravdu dostal zpět na normální základní školu. Pak jsem byl úspěšně přijat na Wichterlovo gymnázium. Musím říct, že mi hodně pomohlo přestat myslet na svoji nemoc jako na handicap. Můj stav se zhoršoval do té doby, než jsem se jím vnitřně přestal zabývat a trápit, kdy jsem si uvědomil, že to není minus, ale moje součást, která mi nabízí jiné příležitosti. Od té chvíle se můj stav zlepšil 
a stabilizoval. Pochopil jsem, že léčba nemoci není jen 
o rehabilitaci a lécích, ale 
i o psychice…

A vše jste zvládal sám? Nepotřeboval jste asistenta?

Potřeboval, ale jen kvůli praktickým věcem, třeba schodům, protože v té době ještě nebylo mnoho škol s bezbariérovým přístupem. Měl jsem tu smůlu, že vlastně všude, kam jsem přišel, byly nějaké překážky, které se začaly odstraňovat až po mém příchodu.

Opravdu jste nikdy neměl problémy s lidmi kvůli handicapu? Ani třeba na základní škole? Malé děti přece jen dokáží být hodně kruté.

Samozřejmě nějaké problémy byly, ale s tím se člověk naučí potýkat. Jsem jako takový bořič mýtů o handicapovaných. Vlastně s tím bojuji celý svůj život. Nejprve to byly předsudky spolužáků, potom manažerů… Bylo to složité, ale vždycky jsem to nějak překonal.

Já jsem nikdy nechtěl, aby na mě někde brali ohledy. Vždy jsem chtěl být za rovnocenného partnera. I teď mě málokdo z mých klientů bere jako handicapovaného, a za to jsem moc rád. Vždy jsem tvrdil, že chci jednou státu dávat na daních víc, než on dává mi na příspěvcích. A to se mi i splnilo.

Kdy přišel ten okamžik, že jste se rozhodl začít sám podnikat? Co bylo spouštěcím momentem?

Už během střední školy jsem měl nutkání se nejen vyrovnat ostatním, ale naopak být ještě lepší než oni. Byla to taková ta přirozená touha zabojovat a v něčem vyniknout. Už na střední jsem začal s podnikáním. Prodával jsem drobné reklamní předměty, věnoval se pořádání studentských akcí. Právě během toho studenstkého života jsem pochopil, že běžný způsob vzdělávání, tedy jen někde sedět a poslouchat někoho jiného, není to, co by mě lákalo ze všeho nejvíce. Pochopil jsem, že musím hledat svou vlastní cestu, jak být v něčem nejlepší. Sám objevovat a zkoušet. Tehdy se hodně začalo mluvit o marketingu. A já v něm viděl svou příležitost.

Proč ale podnikání? Nebylo jednodušší se někde nechat zaměstnat?

Byl jsem zaměstnaný. Ale jen chvíli. Už během čtvrtého ročníku jsem se rozhodl, že nebudu dál studovat, a začal se specializovat na marketing. Spousta firem v tom období hledala marketingové poradce. Zkusil jsem jim nabídnout své služby a vyšlo to. Poskytoval jsem jim konzultace, poradenství.

Hned po maturitě jsem pak udělal pro mne zásadní rozhodnutí. Chtěl jsem začít žít normální dospělý život a úplně se osamostatnit. A ta touha byla tak silná, že jsem kvůli tomu odešel i od rodiny. Milující rodiny, musím říct, která mě celý život podporovala a podporuje.

To zní příliš jednoduše. To stačilo? Jen tak se rozhodnout?

Ne, nestačilo, ale právě tím, že jsem odešel od rodiny, byla ta potřeba získat první stálé peníze, klienty natolik silná, že jsem se úplně maximálně snažil. Nejprve jsem měl spoustu malých firem, kde byli vděční za moje rady, a já začal vydělát. Pak se naskytly i nabídky na stálý pracovní poměr.

To muselá být lákavá představa – vyhlídka stálého zaměstnání. Zejména pro handicapovaného člověka.

To ano. Proto jsem nějakou dobu působil jako pracovník v akciových společnostech, ale po nějaké době jsem zjistil, že pracovat jen pro jednu společnost mě vlastně neuspokojuje. A zase jsem se vrátil k samostatné manažerské činnosti.

A tehdy přišel ten zásadní zlom?

Vlastně ano. Začalo se mluvit o stavbě nového obchodního centra a já tehdy sám aktivně založil fanouškovský profil na Facebooku pro Forum Nová Karolina. 
A stalo se, že můj profil ještě před samotným otevřením centra měl více fanoušků než jejich oficiální. Ze správy centra si mě tehdy vyhledali a řekli: Hele, Lukáši, pojďte nám to dělat vy. A já kývl. Popravdě mě ta práce následně úplně pohltila.

A pak najednou začaly chodit další nabídky. Nejvýznamnější od Zlaty Holušové, ředitelky festivalu Colours of Ostrava, která si mě sama našla a osobně požádala, jestli bych nechtěl dělat facebookový profil pro festival. V tu chvíli jsem pochopil, že sám na všechno už nestačím, a rozhodl se založit agenturu.

Dnes mezi vaše klienty patří nejen Forum Nová Karolina 
a Colours of Ostrava, ale také Dolní oblast Vítkovic, staráte se o propagaci projektu Ostrava – Evropské město sportu. Co byste rád dál?

Samozřejmě chci, aby má agentura fungovala dál tak úspěšně jako dosud, abychom zůstali u klientů, které máme teď, a jen zlepšovali vzájemné vztahy, případně časem získali i další zajímavé regionální projekty.

Protože jsem patriot Moravskoslezského kraje, nechci opustit region, chci mít regionální agenturu, udržet si stávající klienty a pomáhat dalším rozvíjejícím se firmám, které se snaží prosadit v našem kraji a dělat něco zajímavého, nového. Spolupracuji s uvedením na trh auta Elbee, což je naprosto unikátní vůz pro vozíčkáře 
(o něm Deník už na svých stránkách informoval – více zde) a podobně.

A snažíte se na Facebooku šířit pozitivní obraz Ostravy, alespoň tak jsem pochopila vaši novou facebookovou stránku BO Ostrava.

BO Ostrava je vlastně zkratka motta: Milujeme tohle město! Because Only Ostrava. Já mám totiž Ostravu hodně rád, ale trápí mě na ní dvě věci. Že hodně lidí v pátek z města utíká. Že všeobecně převažuje hodně negativní pohled na Ostravu. A to není ani tak ze strany turistů, ale především mezi místními. Přitom je to město, kde můžete zkoušet spoustu novým věcí, doslova si plnit sny, pokud nějaké máte, pokud si umíte stanovit své cíle, jako jsem to udělal já. Žije zde spousta schopných lidí, kteří toho hodně umí, znají 
a neodešli do Prahy, dělají pro ten náš region strašně moc, ať je to Zlata Holušová 
a Colours of Ostrava, Šárka Mokrá s Českým během žen nebo Petr Koudela za Dolní oblast Vítkovic.

A ta druhá věc?

Tou je sociální politika. Vlastně jde o celorepublikovou záležitost, která mě taky dost trápí a mrzí. Myslím si, že sice stát hodně mluví 
o tom, jak pomáhá handicapovaným začlenit se do normálního života, ale osobně to vnímám spíš tak, že ve skutečnosti toho pro ně moc nedělá, nebo dělá málo a sám vůbec nevnímá překážky, které jim staví do cesty, když se oni sami snaží osamostatnit. Zdraví lidé u nás pak nemají moc důvěry k handicapovaným osobám, protože nemají ani moc příkladů úspěšné integrace.

Odkud čerpá Lukáš Král novou sílu a energii k boření mýtů 
a předsudků?

Tak určitě je to firma a lidé v ní, kteří jsou jako moje druhá rodina. A samozřejmě má přítelkyně. Té, jestli bych mohl i tímto rozhovorem něco vzkázat, bych chtěl poděkovat, že si s ní mohu odpočinout a být sám sebou.