Miroslave, cítíte se být spíše spisovatelem, publicistou, nebo dramaturgem? 
Takhle vyhraněně jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale řekl bych, že se cítím být vždy tím, čím se právě bavím. Zdůrazňuji: bavím, protože jakmile mi práce přestane jít od ruky, anebo mě, nedej bože, začne nudit, neváhám obrátit profesní list a klidně i přes noc se ze spisovatele stávám třeba dramaturgem.

A co dilema? Hamletovské „být či nebýt“ při těch svých reinkarnacích neřešíte?
Ani ne, proč? Zas až tak zásadní změny neprožívám. Vše, čím se bavím, je kultura, takže vlastně nereinkarnuju, ale jen přehodím výhybku a zábava pokračuje dál.

close Mirek Sehnal a snímky z jeho archivu. info Zdroj: Se svolením Mirka Sehnala zoom_in Miroslav Sehnal s kmotry knihy Hodinu před svítáním - Marií Rottrovou a Jaroslavem Wykrentem – kterou napsal společně s Břetislavem Uhlářem.

No jo, ale existuje přece rčení „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, tak co s tím?
„Ano, to je fakt, ale mně nevadí, že nevstoupím dvakrát do stejné řeky, já pouze chci, ať z té řeky můžu pít, kdykoliv mám žízeň.

Aha, a to znamená co?
Že nejsem nostalgický! Nežiju minulostí, nesnažím se navazovat tam, kde jsem skončil, ale pátrám v přítomnosti po novinkách. Čím svěžejších, tím líp, a když nějakou objevím, zkouším ji ozvláštnit vlastním názorem. Lpět na čase v realitě, kde i světlo hvězdy, než doletí k Zemi, může znamenat, že hvězda ve skutečnosti už dávno vyhasla, by byla zabedněnost. Čas je nepodstatný, z hlediska relativity je zítřek dneškem včerejška, takže vlastně bůhví, kolik je mi doopravdy let…

Pardon, malinko se ztrácím, nezkusil byste teď jen prostě bilancovat?
Dobře. Tak tedy chronologicky: Na konci sedmdesátých let minulého století byly trendem pro náctileté programové kluby. Vznikaly doslova jako houby po dešti, ale ne ve všech byli dost zdatní dramaturgové, aby programem dokázali přilákat diváka. Většina klubů sklouzla k uniformní prezentaci muziky, především folku a rocku, což bylo fajn, ale nesplňovalo to onu klubovou programovou všehochuť. Coby mladý žurnalista jsem si je proto brával na paškál, psával o nich recenze a kritiky, až mi jeden z dramaturgů, kterého jsem v článku zepsul, řekl, že kritizovat umí každý, ale chtěl by vidět, jak bych si vedl na jeho místě…

A co, přijal jste výzvu?
Baže! Ostravský klub Atlantik byl pak tím místem, kde jsem se poprvé rozhodl dokázat, že nejsem jen teoretik, ale i zdatný praktik. Klub tehdy nestál v centru města, ale poblíž pivovaru, čili v zastrčení, a o to složitější jsem měl tedy startovací pozici. Vytvořil jsem dramaturgii s každodenním programem, vylepil plakáty a přemýšlel o happeningu, kterým bych na klub upozornil. Napadlo mě dát dohromady oceláře z Vítkovic a pekaře z Frenštátu pod Radhoštěm. Jedni vyrobili obrovský ocelový pekáč a druzí na něm upekli jablečný koláč, největší v tehdejší ČSSR! Bylo kolem Vánoc, takže jsem trnul, jestli lidi nedají před klubovou premiérou přednost třeba shánění stromků, ale když dorazil k Atlantiku náklaďák s obřím koláčem, čekaly jich tu na něj tisíce! K několikahodinovému programu pak patřilo pochopitelně i ochutnávání koláče, a musel být fakt skvělý, i když měl velikost solidního obýváku a vážil úctyhodných 300 kilo, Ostravané ho zbaštili během dvaceti minut!

close Mirek Sehnal a snímky z jeho archivu. info Zdroj: Se svolením Mirka Sehnala zoom_in Zleva prozaik Miroslav Sehnal a básník Břetislav Uhlář při „popábení“ společné knihy Hodinu v nebi se členy Bílého divadla v ostravském TV klubu.

Takže hurá, začátek klapl! A co dál, všechno šlo pak už jako po másle?
Kdeže! Tím teprve začala ta každodenní fuška… ale zábavná! V Atlantiku bývalo pravidelně narváno, vznikly zde desítky autorských pořadů, jako třeba Slaňování a výlov Atlantiku nebo Rambus, z nichž nejzdařilejší odvysílala i tehdejší Československá televize. Po čase mi vadilo, že některé hudební žánry, zvlášť pak heavy metal, k charakteru Atlantiku neseděly, nechtěl jsem je opomíjet a hledal jsem proto pro ně vlastní prostory. Našel jsem je nakonec na Hudební ulici v ostravských Mariánských Horách, a tak vznikl Žalák, první rockový klub na Moravě. Vzbudil takřka okamžitě velký zájem, jeho programovým lákadlem byly tehdy zejména Rockové konfrontace, pravidelné víkendové přehlídky, kdy si svůj břink poměřovaly kapely z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Žalák se stal brzy nejen prestižní hudební scénou, ale i plodným rockovým podhoubím, z něhož vyrostla řada úspěšných skupin. Z těch ostravských bych jmenoval třeba Buty, které si, pokud vím, vedou skvěle dodnes.

Rock neměl v té době na růžích ustláno, každý koncert musel svým štemplem posvětit kulturní odbor Národního výboru. Tak jak jste to řešil, nebyl problém?
Tehdejší administrativní systém byl už sám sebou natolik unavený, že ho stačilo jen předpisově krmit, čili odevzdávat včas jím vymyšlené formuláře. Já jsem musel úředníkům předkládat k posouzení i texty písní, které měly na koncertech zaznít, což byl kámen úrazu, ne všechny byly totiž ideologicky stravitelné. Proto jsem je před předáním cenzuře pečlivě pročítal, a když jsem narazil na veršík, pro který by koncert mohl být úředníky zakázán, využil jsem svého básnického střeva, a text jsem přepsal. Kapelám jsem to neprozradil, proč taky, ty si na koncertech zpívaly to své. Vlk se nažral, a koza zůstala celá.

A co Divadlo hudby? Pokud vím, na jeho plakátech se vaše jméno objevovalo v té době také?
No vidíte, málem bych zapomněl! I tady jsem se velmi dobře bavil, ale žel, konec mě malinko semlel. Kromě konvenčních poslechových pořadů, s nimiž mi pomáhal dýdžej Pavel Fiala, jsem pro divadlo vymyslel i pár hudebně vizuálních satirických dramat, jako třeba Perníkové rozjímání nebo Samův syn. To první režíroval Jan Kačer a ve druhém, v režii Jiřího Volkmera, si zahráli třeba Jaroslav Wykrent či Jaromír Nohavica. Divadlo hudby bývalo zařízením pražského Supraphonu, a fungovalo tedy přesně tak, jak zpívá Nohavica v jedné své písni: Praha daleko a pánbůh vysoko, čili pohoda. Jenže čert nikdy nespí, někomu uvědomělému se nelíbili satirické zápletky v Samově synovi, postěžoval si na patřičných místech a výsledkem bylo, že představení ze dne na den zarazilo STB.

Nic víc, tím vše vyšumělo?
Párkrát mě vyslýchali a nutili k podepsání spolupráce, nechci teď ze sebe dělat partyzána, chraň bůh, ale bylo to fakt dost drsné, a kdo ví, jestli by mě časem nezlomili. Když jsem si uvědomil, že nestojí ani tak o mě, ale lidi, s nimiž jsem se stýkal, čili herce a muzikanty, přišla k dobru má profesní přelétavost. Pověsil jsem dramaturgii na hřebíček a vrátil se k žurnalistice, už ovšem s vědomím, že kdybych psal o kultuře, problému bych se nezbavil, STB by na mě pořád dotírala. Odešel jsem na šachtu a stal se redaktorem hornického časopisu Hlubiňák, což pomohlo, od toho dne jsem měl pokoj, na dělnickou třídu STB donášet nepotřebovala. Tím si nestěžuju, havířské prostředí mělo něco do sebe, dokonce mě inspirovalo k napsání novely a taky rozhlasové hry, která se, tuším, jmenovala Zával.

close Mirek Sehnal a snímky z jeho archivu. info Zdroj: Se svolením Mirka Sehnala zoom_in Miroslav Sehnal v době, kdy pracoval v podnikovém časopisu Hlubiňák.

Pak zazvonil z klíčů zvonec a s STB byl rázem konec. Co vy, zůstal jste na šachtě?
Nezůstal. Vyfáral jsem a žasl, s chutí bych teď dělal všechno naráz! V ostravském chrámu Božského Spasitele jsem uspořádal koncert Karlu Krylovi a hned mu i vydal jeho zpěvník s přílohou 7 básniček na zrcadlo, kterou si sám ilustroval, v Oderských vrších jsem uspořádal happening Objímání Veselského kopce, na který přijelo přes deset tisíc milovníků přírody, založil jsem Centrum alternativní medicíny s prvními homeopatickými a psychotronickými ordinacemi v ČR, podílel jsem se na televizních pořadech O zdraví a Neváhej a toč, vymyslel jsem soutěž o nejroztomilejší dítě ČR Golden baby a začal vydávat recesní víceúčelovou toaletní tiskovinu Prcka – WelCome, které se prodalo už více než milion kusů…

Vida, tvůrčí svoboda vás nakopla! A co ryze literární počiny, ty se taky zmnožily?
Mám rád recesi, sarkasmus a černý humor, čehož si dopřávám hlavně v prózách. Nebudu vyjmenovávat všechny své knížky, připomenu jen ty poslední, na kterých jsem spolupracoval se svým dlouholetým přítelem, básníkem Břetislavem Uhlářem. Společnými silami vznikla zatím šestidílná prozaicko – poetická knižní sága, jejíž dva tituly, Hodinu v nebi a Hodinu pod drnem, měly už i úspěch u polského čtenáře. Bavívám se při psaní, ale i při křtech svých knížek, pořádám je zpravidla v duchu zábavných klubových show. Mezi kmotry a sudičkami takovýchto večerů byli už například Marie Rottrová, Věra Špinarová, Jarmila Šuláková, Zuzana Lapčíková, Pavel Bobek, Michal Prokop, Jaroslav Wykrent, Ivo Jahelka, Pavel Dobeš, Norbert Lichý či František Václav Lobkowitz, biskup ostravsko – opavské diecéze.

Hm, klobouk dolů! A co chystáte dál, máte i do budoucna podobné ambice?
Obrůstám mechem, ale normálka, pořád se rád bavím! Zrovna dopisuju satirickou knížku Uroboros: zpověď recyklovaného manžela, kterou ilustruje Jiří Neuwirt. S Břetislavem Uhlářem bychom pak rádi udělali tečku za naší hodinovou ságou, a tedy vypustili do světa její poslední, sedmý díl, nazvaný Trapná hodina aneb (ne)patrné trhliny v harmonii rodiny.“

Držel bych vám palce, ať se vše podaří, ale jak vidno, dokážete si svá předsevzetí plnit sám. Ale co přání, nemáte nějaké, klidně i absurdní, které by vám mohl splnit třeba jenom Ježíšek?
Ano. Světový mír.