Před lety, když vycházela kniha Tep nemocnice, jste mi vyprávěl historku o holčičce, která přebíhala přes cestu, a srazilo ji auto. Ještě na pitevním stole křečovitě svírala v ruce kytičku sedmikrásek, kterou natrhala mamince a se kterou přes onu cestu běžela…
Pohybovat se v nemocničním prostředí chce asi nejen hodně úcty a pokory, ale také umět potlačit emoce. Povedlo se vám to za léta působení jako mluvčí fakultní nemocnice? Nosil jste si práci domů?
Nikde se neproplétá tolik lidských osudů jako v nemocnici. Na nemocničním lůžku se střídá bolest, pocit úlevy, naděje, smutek, obava z budoucnosti, radost z uzdravení a - vděčnost. Pro mě nebylo nic smutnějšího než nemocné dítě, ale také nic radostnějšího než vítězství medicíny nad nemocí. V tom nekončícím zápase lékařů a zdravotních sester jsem spatřoval nejvyšší humánní poslání člověka, jeho službu bližnímu. Ze skutečných lidských příběhů vznikla knížka Tep nemocnice; mnohé lidské osudy mě doprovázely domů, mnohé mám uložené v paměti dodnes…
Když se ohlédnete, co vám těch více než deset let práce v nemocnici vzalo, a co naopak dalo?
Díky svému pobytu v nemocničním prostředí jsem se naučil lépe rozpoznávat hodnoty, přiřazovat jim priority; snad jsem zvládl analyzovat lidské povahy, pohnutky a rozhodnutí, na jejichž základě se utvářejí lidské osudy. Moje práce byla vysokou školou diplomacie, taktu, komunikace, a to jak s lékaři a ostatním zdravotnickým personálem, tak s veřejností.
Jste milovník přírody, její vykladač a tlumočník - myslivec, rybář. Jak se u vás zrodila ona láska na celý život?
Při dnešním morálním úpadku společnosti mi stále jasněji vyvstává důležitost a význam rodiny pro vývoj dítěte. Měl jsem právě v tomto smyslu štěstí. Můj tatínek mě cílevědomě vedl od nejranějšího mládí k přírodě. Maminka mi hodně četla, takže realita dennodenních zážitků z přírody byla vhodně skloubena s rozvojem představivosti díky literatuře.
Rodiče – oba – na mě a moji sestru měli čas a věnovali se nám plně. To je dnešním dětem díky surovosti doby odpíráno, což považuji za největší zločin vůči mladé generaci. Jsem přesvědčen, že právě díky tomu lidská civilizace spěje k existenčnímu problému. Je-li konzum nadřazen duchovnu, pak to negativně poznamenává vývoj lidstva – bohužel!
Na který úlovek, ať už z vody či z lesa, jste jako lovec nejvíce pyšný?
Svoje zážitky nepoměřuji úspěšností lovu pomocí zbraně nebo rybářského prutu. Jsem nadšený, když objevím hejnko koroptví, když na jaře spatřím první srnčátko či bachyni vedoucí lesem pruhovaná selátka. Každoročně na rybníky v Poodří přitáhnou v březnu divoké husy, to pak sedím na břehu a poslouchám jejich klevetění. Tah kachen na jih, když se přiblíží zima, se děje většinou v noci.
Slyšet svistot tisíců křídel, vidět proti měsíci v úplňku mohutná hejna ptáků, kteří se vydávají na cestu za sluncem a teplem, aby se po pár měsících vrátili zpátky, to je úžasná motivace. A také si člověk uvědomí, jak křehký je život, kolik nádhery je mu dáváno zcela zdarma. V tomto okamžiku se vás dotkne pokora a vděčnost…
Zajímal by mě vás názor na dobrodružný rybolov Jakuba Vágnera…
Myslím si, že Jakub Vágner je citlivý člověk, nabitý nepokojem, touhou se dotknout ryby, která se skrývá pod hladinou. Dnes se z jeho zážitků stala komerční záležitost, ale ani to mu nevyčítám. Vybral si cestu svého života, která se mu stala osudem. Pokud ho nepotká nic zlého, pak z něho bude – jednou – dědeček, který svým vyprávěním se pro vnuky stane pohádkovou bytostí z jiného světa.
Při rybolovu nebo čekání na posedu je většinou člověk sám. Sám se svými pocity a myšlenkami. Kam se v takových chvílích samoty ty vaše myšlenky nejčastěji ubírají?
V poslední době se stále častěji zaobírám myšlenkami na budoucnost svých blízkých, zejména dětí a vnoučat…
Řeka a les je pro vás jistě nejlepší relaxací. Jezdíte si vůbec odpočinout i někam jinam?
Moře Jaderské, moře Egejské, brakické vody Baltu – to jsou destinace, kam jsem jezdíval velmi rád. Chodíval jsem po místech, které jsem dříve znal pouze z dějepisných knih. Chorvaté zničili celou řadu úžasných míst výstavbou hotelů, jejich folklor zmizel, zůstal pouze Jadran s úžasnou vodou a nadějí, že jeho pláže snad jednou nebudou přecpány turisty.
Dnešní Řekové by si měli připomenout Spartu a krále Leonidase. A k Baltu se už nevypravím ze zdravotních důvodů. Tak hledám klid a mír v našich luzích.
Vaše knížky pro milovníky přírody, myslivce i pro nejmenší čtenáře jsou o symbióze člověka a přírody, čerpáte v nich z vlastních zážitků, zkušeností, pocitů. Jak jste se dostal k psaní? Co vám to přináší?
Psát jsem začal už na základní škole. Verše, zápisky o zážitcích u vody a v lese. Pak přišly na řadu noviny: zprávy, črty, reportáže, povídky, fejetony. Objevoval jsem úžasnou bohatost rodného jazyka a s jeho pomocí se snažil vytvořit verbální obraz duševních vjemů.
Psaní mě naučilo úspornosti a srozumitelnosti natolik, že snad své čtenáře neunavuji obšírným popisem ničeho, ale naopak jim bohatostí děje nabízím možnost rozvíjet vlastní představivost. Doufám, že v mých knihách naleznou i poučení, aniž bych mentoroval, vnucoval, přesvědčoval. A co mi psaní přináší? Pocit odpovědnosti za každou myšlenku, kterou čtenáři nabízím.
Nutnost být pravdivý a vážit slova. Věřím, že svým dílem vcházím ke každému, kdo otevře mou knížku, s tím nejušlechtilejším záměrem: Sloužit dobrým lidem.
Přibližte čtenářům vaši poslední knížku, která zanedlouho vyjde…
Knížka Dříve než zemřou řeky má zvláštní genezi. Mělo to být pokračování Ostroretek v proudu, ale vývoj společnosti, odklon lidstva od přírody a úbytek čtenářů obecně mě přivedl k rozhodnutí, že ji nikdy nevydám.
Toto své rozhodnutí jsem změnil poté, co prezident této země neuvěřitelným, sebedestrukčním zcizením protokolárního pera v Chile, a to za přítomnosti televizních kamer, zdevastoval institut prezidentství a vrhl děsivý stín na stránky historie České republiky. Vrhl jsem se do práce a vytvořil dílo postavené na, a to především, překrásných rybářských a jiných zážitcích.
Do těchto příběhů jsem pak publicistickou formou vpašoval glosy týkající se lidské špíny, zejména té politické. Jednou glosou jsem se však dotkl i neuvěřitelného úpadku a selhání člověka v oblasti zdravotnictví. Tato zkušenost byla pro mě zvlášť bolestivá vzhledem k mému profesionálnímu pobytu v nemocnici. Působivost knížky umocňují zdařilé fotografie Daniela Nováčka.
Čím jste chtěl jako kluk být?
Lesníkem, knězem a později – diplomatem. Do svého života jsem z každého tohoto povolání něco málo aplikoval.
Co vám z dětství schází? Existuje něco, co byste si chtěl z té doby přenést do současnosti, ale už to jednoduše nejde?
Lidé, které jsem měl rád. S blízkými odešlo kus čisté radosti a pocit bezpečí.
Jste sova, nebo skřivan?
Bezesporu skřivan.
Stalo se vám, že jste v životě něco prošvihl, co už se nedalo vrátit zpátky?
Mám pocit, že jsem nikdy nestačil tatínkovi a mamince poděkovat za vše, co pro mě udělali.
Řídíte se instinktem, nebo rozumem?
Kombinací obojího…
Co neumíte, ale chtěl byste umět?
Všechny řeči, kterými lidé na světě mluví.
Existuje něco, bez čeho se ve svém životě neobejdete?
Nedovedu si představit život bez svých nejbližších.
Dokážete dělat kompromisy?
Kompromis je předpokladem dobrého soužití a existence.
Byl jste někdy u kartářky, věříte astrologům?
Pokud mám pochybnosti, pak hledám odpověď v přírodě. Pokud se chci na něco zeptat, čemu třeba nerozumím, pak se obracím na své blízké a přátele.
Umíte vařit?
Trošku ano, ale moc se do toho nehrnu. Moje manželka je v tomto oboru dokonalá.
Jako zdatný lovec byste asi na pustém ostrově hladem nezahynul, přesto, co nebo koho byste si vzal s sebou kromě prutů a brokovnice?
Vnoučata, aby na vlastní kůži zakusila, jak je nutné se umět o sebe postarat bez cizí pomoci.
Co se vám vybaví, když se řekne domov?
Jistota, pohoda, bezpečí, porozumění…
Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se celý život řídíte?
Svou prvotinu, román Pazderna, jsem uvedl mottem: „Člověk se narodil člověkem proto, aby jím zůstal až do smrti. Pokud tomu tak nebylo, jeho matka trpěla zbytečně.“ A na tom trvám!
Co vás v poslední době nejvíce trápí?
Stav naší společnosti, to, že upadá morálka, že politici neslouží, ale jdou po cestách, které míří do propadliště. Vývoj po roce 1989 je pro mě obrovským zklamáním. Přeji mladé generaci, aby toto neuvěřitelné selhání zvládla a – neodpustila!!!
Malý zpovědník
… barva: žlutá
… knížka: vše od Ernesta Hemingwaye
… země: Chorvatsko
… film: Kmotr
… roční období: jaro
… jídlo: svíčková
… zvíře: srnčí
… řeka: Odra
… auto: Subaru
… kytka: pampeliška
… strom: dub
… internetová stránka: youtube
- Svou rodinu.
T – TABULE. Přestavte si před sebou školní tabuli. Co na ni napíšete?
- Nikdy se nevzdávejte!
Ě – EMOCE. Jste emotivní člověk?
- Ano.
P – PLÁNY. Jaké máte v současné chvíli nejaktuálnější plány?
- Dopsat povídky pro časopis Myslivost.
Á – ALERGIE. Na koho nebo na co máte alergii?
- Na hlupáky a darebáky.
N – NÁSTROJ. Hrajete na nějaký hudební nástroj?
- Bohužel, ne.
N – NEBE. Co se vám honí hlavou, když pohlédnete do nebes?
- Rychlost pomíjení.
E – ELIXÍR. Jaký elixír byste si naordinoval?
- Míchaný nápoj duševní síly a pozitivního myšlení.
U – UMĚNÍ. Co považujete za umění?
- Vše, co dokáže povznést lidského ducha.
W – WHISKY, PIVO, VÍNO? Co byste si vybral?
- Víno.
I – INVESTICE. Do čeho byste nejraději investoval?
- Do svých dětí a vnoučat.
R – REINKARNACE. Věříte na ni?
- Dokud myslím, jsem…
T – TELEVIZE. Sledujete ji, máte nějaký oblíbený pořad?
- Vše o přírodě.
H – HLUCHOTA. Ke kterým věcem jste obrazně řečeno naprosto hluchý?
- K hloupým, nestoudným lžím.
VIZITKA
Narodil se v roce 1944 ve znamení Vodnáře v Ostravě-Přívoze, vystudoval Matiční gymnázium, stavební fakultu ČVUT ze zdravotních důvodů nedokončil. Poslední aktivní roky věnoval práci pro Fakultní nemocnici Ostrava, kde jedenáct let působil jako tiskový mluvčí. Po odchodu do důchodu se věnoval tři roky práci tiskového tajemníka tehdejší Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Po celý svůj život se věnoval tvůrčí práci novináře, publicisty a spisovatele.
Spolupracoval s desítkami redakcí včetně České televize a Českého rozhlasu. V této spolupráci už pouze výběrově pokračuje i nadále. Řadu materiálů zveřejňuje pod pseudonymem, s jehož publicitou zatím nesouhlasí. Je členem Klubu autorů při redakci časopisu Myslivost. Z jeho díla jmenujme autobiografický román Pazderna, knihy pro děti Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů, Pohádky s vůní luk a lesů, monografie Vyznání krajině, publikaci Tep nemocnice nebo knihy pro milovníky přírody a myslivosti - Povídky od loveckého krbu, Toulky nejen s kulovnicí, Lovci v krajině divokých sviní, Ostroretky v proudu. Na řadě dalších knih se podílel jako spoluautor. Jeho zatím poslední knížkou je beletrie Dříve než zemřou řeky.
Je ženatý, manželka Libuše, dnes už v důchodu. Bydlí v Polance nad Odrou.