Jak dlouho už se pohybujete ve školství?
Petr:
Od roku 2005, to jsme otevřeli naši Monty, první soukromou anglickou školku v Ostravě a vlastně celém kraji. Oba jsme ale ještě předtím učili na Ostravské univerzitě, Saša ještě předtím i na základní škole. Učiteli jsme v podstatě odjakživa. (směje se)

Co vás vedlo k tomu otevřít soukromou školku?
Petr: Zjistili jsme, že je práce s dospělými složitější, protože k vám přijdou už jako hotový, málo tvárný materiál. Lepší je začít úplně zezdola, tedy od nejmenších.

Alexandra: Tenkrát byl velký boom vyučovat ve školkách angličtinu, jednou týdně po hodině, čemuž jsem se věnovala i já. Celkem rychle jsem zjistila, co všechno děti vlastně dokážou a jaký mají nevyužitý potenciál. A tak se zrodila myšlenka založit si vlastní školku zaměřenou právě na využívání potenciálu.

Na jakém principu školka fungovala?
Petr: Na každodenní systematické a intenzivní komunikaci v angličtině. To tehdy v Ostravě vůbec nebylo, dokonce se objevovaly názory, že to je pro děti špatné a že by se měly učit jen česky. Ale určitá poptávka byla už tenkrát.

Alexandra: Naše kamarádka nám tehdy mezi řečí řekla, že v Praze už dokonce mají anglické školky, tak jestli nejsou nějaké i tady v Ostravě. No, a tak jsme se do toho pustili. Začali jsme děti učit sami, pomocí vlastních metod, nadšení a samozřejmě v úzké spolupráci s rodilými mluvčími, kteří u nás mají své nezastupitelné místo dodnes. Výsledky se dostavily brzy a byly tak dobré, že to překvapilo i nás.

Také to nezůstalo jen u školky. O tři roky později jste založili anglickou základní školu.
Petr: Ano, to si víceméně vyžádali sami rodiče, protože nevěděli, kam děti po naší školce vlastně mají dát. (směje se) V roce 2008 jsme tedy otevřeli základku, a to i díky velké podpoře tehdejšího vedení kraje. Byla to ještě doba před dotační, bez různých evropských fondů, takže jsme pořád byli v Ostravě skoro sami a získali tak náskok. Po přestěhování do nových prostor v Porubě jsme měli nejdřív pronajatou jen jednu třídu, dneska nám patří už celá budova a přilehlé pozemky, které postupně opravujeme a vylepšujeme.

Kolik dětí momentálně v Monty máte?
Petr: Chodí k nám přibližně sto sedmdesát dětí, z toho přes třicet je ve školce a v jesličkách. Na základce máme klasicky devět ročníků, ale v každém ročníku je jen jedna třída a v každé třídě máme limit maximálně šestnácti žáků.

Alexandra: Zároveň máme padesát pět zaměstnanců, z toho přes třicet pedagogů. Na prvním stupni máme v každé třídě dva učitele, jednoho českého a druhého anglického, plus asistentku.

Jak takový typ výuky funguje?
Alexandra: Hodiny češtiny vede samozřejmě český učitel, který má k ruce ještě asistenta, aby byl individuální přístup co největší. U angličtiny je logicky anglický učitel, ale zpravidla bývají na jednu třídu také dva. Mezi dětmi jsou totiž rozdíly, někdo je na angličtinu nadanější více, případně má více zkušeností. A když máme hodiny například prvouky, tak spolu český i anglický učitel vyučují tandemově. Je jen na nich, jak si to naplánují.

Petr: Je to vlastně simulace bilingvního prostředí, v němž někteří naši žáci vyrůstají. Jeden rodič je Čech, druhý cizinec, a právě ti nás vyhledávají s největší radostí. Drtivou většinu však tvoří české děti českých rodičů, kteří mají zájem o vzdělávání potomků v menším kolektivu, individualizaci péče a vyučování rodilými mluvčími z USA, Británie či Austrálie.

Na svých stránkách píšete, že nejste konzervativní, ale ani svobodná či alternativní škola. Jak byste se tedy definovali?
Alexandra: Liberální.

Petr: Ale pozor, liberální neznamená svobodná škola. Jsme svobodomyslní, a v tom je rozdíl. Vedeme děti k otevřené mysli, ke kritickému myšlení a zároveň k empatii a oprávněnému respektu. Učitel u nás není kamarád, ale ani šéf. Proto nám třeba žáci nemusí vykat a oslovovat nás pane, paní. Učitel je spíš partner, přirozený lídr týmu, který má více zkušeností a vyšší vzdělání, což děti bez problému chápou a respektují.

Alexandra: Navíc tím, že si s někým vykáte, si autoritu nevybudujete.

Jmenujete se Monty school, což trochu evokuje Montessori školu. Řadíte se k tomuto typu vzdělávání?
Alexandra: Ten název je dnes už trochu zavádějící, protože si každý hned myslí, že jsme taková módní alternativní škola. Ale vezměte si, že my jsme školku založili před patnácti lety. Tehdy se u nás o Montessori jen trochu teoretizovalo na pedagogických fakultách. (směje se) Název Monty jsme si vybrali především proto, aby se malým dětem dobře vyslovoval, a to jak česky, tak anglicky.

Petr: A samozřejmě také díky Monty Pythonům, legendám anglického humoru, kteří podle nás skvěle vystihují nejen starou dobrou Británii, ale rovněž ideál inteligence, kritického myšlení a neuvěřitelné představivosti.

Alexandra: Určitě nejsme škola pro každého. Nehodnotíme známkami. Jde nám o soulad a motivaci. Jsme v podstatě opozice vůči klasickým českým školám.

Od ostatních škol se lišíte i v tom, že jste provozovali on-line výuku ještě před začátkem pandemie.
Alexandra: Ano, to se týkalo studentů, jejichž rodiče často cestují a pracují v zahraničí, a děti berou s sebou.

Petr: Ten model distanční výuky byl osvědčený a dost nám pomohl zvládnout zavření škol na jaře.

Alexandra: V úterý jsme dětem nabalili věci a knihy do velkých pytlů, vyklidili jsme školu, a ještě večer jsme jim poslali úkoly na středu. Do pátku měly zadané úkoly a v pondělí se spustila intenzivní on-line výuka.

Takže jste s přechodem na vyučování na dálku neměli žádné problémy?
Petr: Měli jsme výhodu i v tom, že rodiče a děti neřešili problémy ohledně internetového připojení nebo absence počítačů.

Alexandra: Já jsem si říkala, že když se nám v pondělí přihlásí aspoň půlka dětí, bude to úspěch. Nakonec bylo jen pět žáků, kteří se nepřihlásili. Výuka potom byla bezproblémová, dokud nám stát nepřipravil další překvapení v podobě částečného otevření škol. To jsme polovinu dětí měli doma, polovinu ve škole. Ale nakonec jsme se poprali i s tímhle.

Petr: Akorát nás mrzelo, že jsme nemohli pořádat výlety na konci školního roku. Tak si je vynahrazujeme alespoň teď, a proto máme první oficiální školní den až v pátek.

V pátek také přivítáte prvních deset studentů vašeho nového čtyřletého kombinovaného lycea. V čem je vlastně kombinované?
Petr: Po druhém ročníku si budou studenti volit, zda se chtějí profilovat humanitně nebo přírodovědně. První dva roky studia se na tento výběr připravují.

Alexandra: V rámci zaměření pak budou mít volitelné semináře. Lyceum je vlastně na úrovni gymnázia, ale je tady mnohem větší prostor na profilaci. Navíc budou mít studenti každý rok povinnou týdenní, později dvoutýdenní praxi. Chceme, ať jdou do fabriky, ať jdou do právní kanceláře nebo do nemocnice a podívají se, jestli to je práce pro ně.

Pro koho je studium na lyceu určené?
Petr: Pro deset až patnáct studentů, kteří nezapadají a nechtějí zapadat. Nepotřebují být součástí velkého celku a chtějí si zasloužit naši důvěru. Teď jsme s nimi byli na adaptačním kurzu a hned jsem si všiml, že chtějí, aby se s nimi jednalo jako s dospělými. To je sice vlastnost všech puberťáků, ale naši studenti na to mají.

Alexandra: A to šlo vidět už u pohovoru, který byl součástí přijímacího řízení. Oni sami byli iniciátory, odpovídali nám na složité dotazy. Ne jejich rodiče.Je u nich jasně vidět, že už chtějí mít život ve svých rukou.

Světlana Nedvědová