Na přelomový rok 1989 a změnu režimu nevzpomínají jen pamětníci, ale také lidé, kteří letos oslavili pětadvacáté narozeniny.

Dopis čtenáře Všechno jednou končí a jiné začíná. Pro mě jako by v listopadu 1989 začalo cosi nového. Prováděli jsme přístavbu a nadstavbu rodinného domu. Druhá polovina našeho dvojdomu byla hotová a nastěhoval se tam bratr s rodinou. Tím se uvolnilo patro naší poloviny, kde jsem se usadil já a rodiče, aby mohla proběhnout rekonstrukce přízemí. V nových prostorách jsem si pomalu zvykal. V rádiu jsem poslouchal oblíbený Noční proud a televize oznamovala, že v Praze se něco závažného stalo. Věci se dávaly rychle do pohybu. Generální tajemník vládnoucí strany Miloš Jakeš v televizním projevu apeloval na všechny komunisty: ,,Udělejme vše pro to, abychom se zbavili vypjaté situace. Jsme povinni uchovat hodnoty socialismu." Lavinu již nešlo zastavit. Události zaměstnávaly média, tuzemská i zahraniční. Tehdy jsem měl práci stejnou jako dnes, i když za čtvrtstoletí se na našem pracovišti pochopitelně hodně změnilo. Do práce ještě chodil otec, maminka už byla v důchodu. Doma jsme hltali, o čem hovořil rozhlas, co ukazovala obrazovka, jak psaly noviny. Dodnes je mám schované. „Sametová revoluce" rozbouřila stojaté a zatuchlé vody domácí politické scény, fascinovalo mě nadšení obrovského množství lidí na pražské Letenské pláni a na náměstích. Ke spánku jsem uléhal plný dojmů a emocí. Hezké bylo, když se osobnosti z kultury nebo žurnalistiky perzekvované komunistickým režimem opět vracely do povědomí diváků a posluchačů. Poznal jsem nové tváře, především pana Václava Havla, ale třeba také předtím zakazovaného svérázného písničkáře Pepu Nose. Listopad před 25 lety jsem vnímal jako velkou dějinnou událost, která prostě nastala, která jednou přijít musela. A jako většina obyvatel naší země jsem dění prožíval velmi pozitivně a radostně. Stanislav Hlas, Kopřivnice

I když „vzpomínají" je silné slovo, protože jim v době „Sametové revoluce" nebyl ani rok. Kde byli a co dělali, když v tehdejším Československu padl komunismus, tak vědí pouze zprostředkovaně od svých rodičů. V kraji se tehdy narodilo přesně 17 502 dětí.

Třeba Tereza Slívová z Ostravy vzpomíná, že v den převratu měla šest měsíců.

Pravda ze Svobodné Evropy

„Podle toho, co mi říkala mamka, celá rodina tyto změny dost prožívala. V pátek 17. listopadu jsem byla tenkrát doma s mamkou, taťka byl v práci a lidé v Ostravě ještě netušili, že se v Praze něco děje. O víkendu už naši začali tušit, že se na Národní třídě událo něco víc než jen obvyklé protesty chartistů. Oficiální média to v té době bagatelizovala, takže rodiče poslouchali vysílání Rádia Svobodná Evropa a tam se o všem dovídali," popisuje pětadvacetiletá Tereza s tím, že její tehdy osmadvacetiletá maminka ji okamžitě naložila do kočárku a nadšeně se s ní šla projít po městě.

„Všude byli lidé s transparenty a mamka tenkrát asi trošku litovala, že je na mateřské. Kdyby prý byla v té době v práci pracovala jako chemická laborantka , určitě by byla v Občanském fóru," dodala vystudovaná inženýrka.

Krátce po revoluci se rodičům Terezy otevřel svět.

„Nebyl mi ještě ani rok, když se naši vydali poprvé do Rakouska. Na mamku toho bylo asi moc, protože mě musela poprvé opustit na celý den a ještě k tomu jela do Vídně. Vzít mě s sebou nemohli, protože počítali s chaosem na hranicích. Ale přivezli mi na tu dobu nádherného barevného plyšáka ze šusťákoviny," vzpomíná Ostravanka.

Byl mu měsíc, neví

Jsou lidé, kteří kvůli svým právě narozeným ratolestem zásadní dění v historii naší země sledovali jen zpovzdáli a zprostředkovaně.

„Měl jsem asi měsíc a půl, takže mamka mě měla plné ruce práce. Prý jsem byl ukřičené dítě a v té době mě tak maximálně vzala na první procházku po zahradě v Hošťálkovicích," říká Jakub Košťál.

„O nějaké změně režimu se dozvěděla od známých až o několik dnů později. Myslím, že naše dětství bylo fajn. Měli jsme už všechny vymoženosti, které se k nám po otevření se světu dostaly, ale pořád jsme byla v podstatě jednoduchá děcka, která si chodila hrát ven, a k zábavě jim stačil kopačák nebo ty staré železné prolézačky," míní student angličtiny.

Jak vypadaly ostravské ulice 17. listopadu 1989? To neví ani před pětadvaceti lety v říjnu narozený Jakub Freywald. Snad někde v nejhlubší paměti má jen matné vzpomínky na tyto události.

„Celé politické dění hodně sledovali a dodnes mi říkají, že jsem se narodil do nejlepší doby, protože jsem mohl studovat, cestovat a vybrat si kariéru, jakou chci. Myslím, že je škoda, že třeba lidé v mém věku, kteří komunismus nezažili, ale znají ho jen z vyprávění blízkých, vědí, jak hrozná to byla doba pro lidská práva, ale mnohem starší a zkušenější lidé na to zapomínají a chtěli by tu dobu vrátit," konstatuje s vážnou tváří student mobilních technologií.

Související články k tématu Sametová revoluce v Ostravě najdete zde