Dosud se jí podařilo nashromáždit 1500 lahviček všech barev a velikostí. „Asi před osmi lety jsem se seznámila se současným manželem. Na jednom z našich častých výletů do přírody jsem našla někde u pařezu v lese mou první skleničku. V první chvíli jsem netušila, jak může být stará a jaká je její historie. Tvar a zbarvení skla mě uchvátily natolik, že jsem začala se sbíráním. O historii a kultury jsem se zajímala již od dětství. Mým snem bylo studium archeologie,“ vypráví Veronika Baková.

Průměrné stáří skleniček se pohybuje okolo sta let. Pocházejí z let 1900 až 1920. „Mám však i kousky starší, a to z poloviny 19. století. Můj zájem končí rokem 1950, protože zavedením strojové výroby ztratily skleničky své kouzlo. Zejména vady ve skle, zbarvení, bubliny a osobitou nepravidelnost spojenou s ruční výrobou,“ vysvětluje sběratelka. U nejstarší skleničky se těžko zjišťuje, ze kterého roku pochází, jelikož se na začátku minulého století sklo nijak neoznačovalo. S tím se začalo až od třicátých let minulého století.

Nádoby se snaží najít při cestách po starých vesnicích a málo navštěvovaných místech. „Procházím lesy, vesnické skládky, zaniklé vesnice a ruiny starých staveb. Občas narazím na vzácný kousek, který je však rozbitý. Hodiny pak strávím hledáním střepů. Baví mě si zahrát na amatérskou archeoložku,“ vypráví.

„Moji rodiče vlastní starobylou chalupu na Šumavě, kde mají zaniklý pivovar, z něhož se mi podařilo získat nádhernou pivní litrovou hnědou láhev s ještě nádhernějšími dvojjazyčnými nápisy a erby. Nejvíce mě však fascinují miniaturní skleničky. V některých mám stále náplň. Jde o sirup, olej, kapky, masti, ústní vodu, parfémy či koření. Jedna je označena lebkou. Tu raději vůbec neotevírám,“ tvrdí. „Nerada si lahvičky kupuji, ale občas se tomu nevyhnu na nějakém bleším trhu nebo na internetových burzách. To už však při mé bohaté sbírce musí být skutečně něco,“ popisuje.

Sklo bývá občas oslabené zubem času a nezřídka jde o tenkostěnné lahvičky, navíc s velice úzkými hrdly. „S čištěním mi pomáhá manžel, který vždy vymyslí nějakou fintu. Někdy chemicky, jindy mechanicky. Je to takový můj restaurátor,“ směje se.

„Dosud mi chybí sklenička z červeného skla. Jednou třeba předám sbírku své sedmiměsíční dceři. Mám přibližně 1500 kusů, vše je originální,“ dodává.