Šéf společnosti Residomo Jan Rafaj: Nejsem hráč, který udělá jednu show a hotovo

Co by tedy k tomu rozvoji, dalšímu nakopnutí, tento region ještě potřeboval?
Já bych udělal dvě věci. Za prvé bych rád viděl v karvinské zóně Barbora velkou investici, která by byla napojena na aktivity Moravskoslezského inovačního centra a těch výzkumů, které tam jsou. Takže by v té zóně byly firmy nabízející mzdy 35 tisíc korun a více. A za druhé, i když to bude znít jako klišé, o kterém se pořád mluví – v Ostravě musí být nějaký celostátní úřad, za kterým budou muset lidi jezdit. Praha má takových úřadů plno, v Brně jsou taky, tak proč ne aspoň jeden i v Ostravě?

Jaký například máte na mysli?
Třeba Finanční ředitelství, Generální ředitelství Úřadu práce nebo třeba Českou správu sociálního zabezpečení, která tady stejně řeší nejvíce věcí a dávek, tak se tu může rovnou přestěhovat. Stávající vedení kraje má blízko k premiérovi, tak by takovou věc mohlo zkusit prosadit. Nevidím v tom problém, vlakem jsou tady lidé rychle, je tady spousta volnočasových možností, které by při návštěvě kraje mohli využít. A i ti úřednici by se tady hledali snadno, protože za platy, za které už v Praze pracovat nechtějí, by tady těch zájemců bylo dost.

Zdroj: Deník / Pavel SonnekUž půl roku šéfujete společnosti Residomo, které patří rozsáhlý bytový fond. Nastoupil jste tam s heslem, že chcete spravit pověst celé této firmy. Daří se to?
V Mittalu nám trvalo deset let, než se nám podařilo obrátit pohled na tu firmu. Já nejsem hráč, který udělá jednu show, s níž všechny ohromí, a bude vymalováno. Sazím na dlouhodobější proces. Za půl roku jsme už udělali dost věcí, ale hodně nás toho ještě čeká. Připravujeme zajímavé strategické projekty, které už za měsíc představíme našim akcionářům a pak i veřejnosti. Intenzivně teď analyzujeme i veškeré připomínky nájemníků, abychom lépe vycházeli vstříc jejich potřebám.

Co si pod tím „vycházením vstříc potřebám nájemníků“ máme představit?
My jsme si dali nové heslo Bezstarostný život. To znamená, že náš nájemník by měl mít méně starostí než ten, kdo má vlastní byt či dům. Zkrátka chceme, aby si náš nájemník řekl: „Kurňa, tady se mi dobře bydlí!“, protože se nemusí starat o věci spojené s údržbou bydlení a protože mu dokážeme pomoci i v dalších věcech.

OBRAZEM: V Nové Karolině otevřeli atleti výstavu ke Kontinentálnímu poháru

Co vám ještě z těch analýz nájemníků vyplynulo? V čem jsou specifičtí?
Mě zaujalo, že nám ta firma, která nám analýzu dělá, rozdělila nájemníky do několika typů v různých životních situacích. Jsou tam lidé, kteří jen krátkodobě řeší svou situaci s bydlením, jiní jsou třeba v závažné zdravotní situaci, jiní preferují dobrodružný život a každý víkend tráví někde mimo domov. Všem těm lidem jako velký partner můžeme pomoci – ať už jsou to ty zdravotní problémy nebo cestovatelské zájmy. Můžeme je někam lépe nasměřovat, získat pro ně slevy, speciální nabídky apod.

A co typ nájemníka, který stále čeká, až mu byt prodáte, jak to kdysi slíbil Zdeněk Bakala?
Moje manželka bydlela v bývalém bytě OKD přes třicet let, narodila se tam. Taky by ho asi za těch tehdy zmiňovaných výhodných podmínek chtěla koupit, ale pochopila, že to není reálné. Chápu, že to někteří lidé cítí jako křivdu, ale ani z těch našich nových průzkumů nevyplynulo, že by tady byla stále nějaká větší skupina lidí, která by očekávala, že by se jim byty měly za zvýhodněnou cenu prodat. Nehledě na to, že když jsme v minulosti zkoušeli nájemníkům přece jen některé domy k prodeji nabídnout, tak tam byl jen poloviční zájem.

Zdroj: Deník / Pavel Sonnek Co byste přesto vzkázal těm nájemníkům, kteří na prodej pořád čekají?
Já určitě nejsem schopen napravit něco, co v minulosti očekávali jinak. Privatizace nějak proběhla, já ale zastupuji současné vlastníky, kteří tento bytový fond koupili už za reálnou tržní hodnotu. Nemáme zájem byty rozprodávat, budu se ale snažit hledat formy, abychom pro naše nájemníky přinášeli výhody a benefity, starali se o ně tak, jak už jsem naznačil. Musíme jim přinést systém výhod, který si nemůžou dovolit malí pronajímatelé. To je cesta, kterou půjdeme.

Bylo pro vás obtížnější jako pro personálního šéfa AMO starat se o tisíce zaměstnanců kunčické huti, nebo je složitější řešit nejrůznější stížnosti nájemníků?
Tam jsem byl personální ředitel, takže když byl problém, tak mě šéf poslal ho vyřešit. Tady si můžu já dovolit poslat někoho, aby vyřešil problém nájemníka. (smích) Ale je pravda, že se ty věci ke mně dostávají a osobní příběhy se mě dotýkají. Než jsem šel na tento rozhovor, tak jsem třeba četl pětistránkový rukou psaný dopis od jedné paní, která u nás bydlí. Už v Mittalu jsem se ale naučil, že musíme především vždy vyřešit technickou stránku problému, neřešit současně i psychologickou stránku věci. To se snažím zavádět i tady v Residomu – abychom to oddělili a nájemníkovi vyřešili nejprve technický problém, a ty emoce mu pak napomohli taky řešit, ale odděleně.

Pojďme ještě k vám osobně – huť, byty, průmysl – to je hodně pracovního vytížení. Co na to říká rodina?
Záleží na úhlu pohledu. Já doma říkám – podívej, jsou manažeři nebo politici, kteří jsou doma daleko míň. Držím ale pravidlo, které jsem vyčetl z jedné knihy, a to říká, že když si chce člověk udržet hezké vztahy, tak by měl minimálně čtyřikrát týdně večeřet doma společně s rodinou. Plus se snažím, abychom měli víkendy nenarušené prací a trávili je se ženou i s našimi malými kluky intenzivně. Ale samozřejmě mi i ty děti jednou vystaví účet, tak jsem zvědavý jaký.

Máte čas i na nějaké své koníčky?
Ty jsem musel omezit, abych stíhal ten čas s rodinou. Měl jsem kapelu, ta je teď utlumená. Rád jezdím na kole, tak jsem si pořídil elektrokolo abych stihl vyjet na Lysou a zpátky, zatímco kluci po obědě spí. Jsem teď prostě ve fázi, kdy raději tu trochu volného času věnuju rodině než sám sobě.

Hamáček podpořil Paroubka. Chce ho jako kandidáta do Senátu

Znalci v kauze Kramný znovu stanou před soudem. Tentokrát jako obžalovaní