Život Luďka Eliáše zcela zásadně ovlivnila druhá světová válka. Kvůli původu ho nejdřív vyhodili ze školy. Bylo mu osmnáct a půl, když byl deportován do Terezína a poté do koncentračního tábora v Osvětimi.
„To se mi definitivně zapsalo do paměti a myslím si, že je to zážitek, který by se měl sdělovat mladým lidem. Velmi málo vědí o historii, domácí i školní výchova není v tomto směru dostačující. I kdyby se jen stínem mělo vyskytnout nebezpečí recidivy těch zvěrstev, které s sebou nesl nacismus, je třeba o tom mluvit, upozorňovat na toto nebezpečí a zastavit ho,“ míní Luděk Eliáš.
Proto i ve svém věku jezdí do škol, beseduje se studenty, sděluje jim své zkušenosti. „Lépe to nebezpečí neonacismu přecenit, než podcenit. Když prostě slyším o nějaké manifestaci, kde posílají do plynu tu cikány, tu Židy, tu Vietnamce, myslím, že si vůbec nedovedou představit tu hrůzu, která se za těmihle slovy skrývá. To, že jezdím do škol, tak to je jenom taková malá záplata, kterou člověk může na tuhle díru neznalostí přilepit,“ tvrdí Senior roku 2010.
Koncentrační tábory ho však ovlivnily i v tom pozitivním. „Poznal jsem tam spoustu profesionálních divadelníků, ten drápek jsem tam někde zatnul,“ vzpomíná na začátek herecké kariéry. Nezačínal však v Ostravě.
„Já jsem Čehún, narodil jsem se ve Slaném. Když jsem se vrátil z koncentráku, prošel jsem divadly v Čechách, hrál jsem například v Českých Budějovicích. Pak jsem přijal nabídku do Ostravy. Po pěti letech hraní jsem dostal nabídku šéfovat u Bezručů. V té době sem přišli šikovní herci z vysokých škol. Jirka Kodet, Kačer, Hrzán, Čepek, prostě tihle lidé o generaci mladší nežli já, ale víc toho uměli, takže jsem se od nich spoustu naučil. A když jsem pak ředitelovat nechtěl, mě to nijak netěšilo, tak jsem odešel do televize, do rozhlasu. Byl jsem tam do té doby, než mě vyhodili, protože jsem nahlas říkal, že s tou okupací sovětských armád to není v pořádku,“ vypráví Eliáš.
Dodnes s televizí a rozhlasem spolupracuje, píše pohádky pro děti, chodí do divadla. „Je tady generační předěl. Divadlo, do kterého jsem před více než padesáti lety nastoupil, hrálo úplně jiné mládeži, než jaká je dneska. Jsem zván na premiéry, většina představení se mi líbí. Jsou samozřejmě i hry v provedeních, která už nejsou podle mého vkusu. Ale to je v pořádku, mně se také nelíbilo to, co mým rodičům,“ říká umělec, který se stále drží ve skvělé kondici.
„Mám dost pohybu, teď o to víc, že jsem sám, žena odešla před téměř čtyřmi roky. A tak na mě přešla ještě domácnost, sám si vařím, uklízím, peru i žehlím, kromě toho mám chalupu v Nízkém Jeseníku. A taková chalupa potřebuje pořád něco, to člověka udržuje v kondici,“ tvrdí Eliáš.
