VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Seniorka roku Lenka Kocierzová: „Je lepší se opotřebovat, než zrezivět…“

/ROZHOVOR/ Bezmezná životní optimistka, stále usměvavá, plná humoru, ochotna pomoci, kde jen může… Potkávám ji na výstavách, koncertech, divadelních představeních, ale také na charitativních akcích. A přitom sama také zápasila se zákeřnou nemocí…

17.11.2017
SDÍLEJ:

Lenka Kocierzová, známá malířka, grafička nebo kronikářka, zvítězila v ostravské anketě Senior roku 2017. Foto: Deník/Lukáš Kaboň

Minivizitka Lenky Kocierzové
Narozena 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Vystudovala SVVŠ v Ostravě-Zábřehu, propagační výtvarnictví při SPŠ stavební v Ostravě-Přívoze. 1969 až 1991, kreslička ZAM OKD, propagace Bastro, dosud podnikatelka v oblasti reklama, propagace, inzerce, 1993 – autorka televizní znělky Odpolední univerzity pro ČT 1, 2003 – scénář a režie videosnímku Vítkovice – víc než fabrika

Žena, která se jen tak lehce nevzdává… To je sedmašedesátiletá Lenka Kocierzová, rodačka z Ostravy-Vítkovic, malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka výtvarné výchovy, designérka, kronikářka a fotografka, která zvítězila v jedenáctém ročníku ostravské ankety Senior roku 2017. Z celkem devatenácti nominovaných osobností jich bylo do užšího výběru vybráno sedm: vedle Lenky Kocierzové ještě Miloslav Hořínek, Ladislav Vonzino, Antonín Blažek, Vlasta Maňásková, Marie Viková a Miroslav Šmíd.

Počítala jste s tímto oceněním?
Určitě ne, a troufám si říct, že ocenění by si zasloužilo všech ostatních šest finalistů.

Prý jste velká patriotka Ostravy-Vítkovic, co vás tak na nich přitahuje?
Asi to nádherné a klidné dětství pod všudypřítomnými komíny, obklopené cihlami Andréého vily, ve které jsme bydleli, a dalších cihlových domů. Žila v nich téměř celá rodina, jejíž živitelé byli všichni zaměstnanci železáren. Sáňkování na kopečku ke strouze, samotná strouha, která tekla za domem, sousedovic holubi a střechy bývalých chlívků a seníků, po kterých jsme se dostávali za dětmi ze sousedního gruntu. To byla místa her a lezení po stromech, přátelství, první pusy pod komíny, v náruči cihel a železa…

Mělo industriální prostředí Vítkovic vliv na volbu vašeho budoucího povolání?
Těžko říct, ale asi v něčem ano. Určitě si ale pamatuji, že od čtyř let jsem chtěla být malířkou, později učitelkou a po maturitě architektkou….

Během dosavadního života jste se prezentovala jako kronikářka, malířka, ilustrátorka, pedagožka, ale také jako průvodce komentovaných vycházek Ostravou. Co je vám z toho nejbližší?
Velmi těžká otázka. Od základní školy jsem byla třídní kronikářkou, poté jsem vedla kroniky juda Tělovýchovné jednoty někdejší Nové huti Klementa Gottwalda, dále kroniky v zaměstnání v OKD až ke kronice obvodu Vítkovice od roku 1997 do roku 2013. Nyní spolupracuji na kronice Moravské Ostravy. Kronika vždy byla dávána někomu, kdo byl zdatný jazyka, kresby a estetiky, případně fotografování a kamery. Ke všemu jsem se propracovala, včetně kurzů práce s videokamerou v Praze v roce 1991, tady se ve mně nenápadně spojily různé profese, které sice nemusí každý kronikář mít, ale všechny jsem použila a používám. Vyústily ve film Vítkovice – více než fabrika, který byl oceněn na festivalu TECHNÉ 2008, ale také v Kalendář Vítkovic v letech 2007 a 2011 a v projektu propagace Vítkovic s vítkovickým pexesem, omalovánkami a průvodcem. Posledními aktivitami v tomto směru ve Vítkovicích byl Dům u šraněk a informační panely Vítkovice – město cihel a oceli na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Takže bych se nazvala výtvarnicí s „vedlejším posláním“ mapování historie a současnosti.

Už několik let se vám daří - prosadit se - ve výsostném výtvarném oboru, kterým je umělecké sklářství. Jak jste se k tomu dostala?
Život je plný náhod. Posuďte sám. V roce 1999 mi bylo na jedné ostravské ulici nabídnuta možnost vystavovat v Praze na výstavě ART EXPO Strahov. Neváhala jsem, přikývla a na této výstavě mě kontaktoval zaměstnanec firmy MOSER Karlovy Vary. Trvalo to několik dalších let, než se ozval telefon a přijeli si pro mé práce do Ostravy. V roce 2006 byla vytvořena kolekce rytin s mými motivy, z nich tři jsou uloženy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Od té doby, s různými přestávkami, bylo ve sklárně MOSER realizováno šestadvacet šest děl, buď podle mého návrhu, nebo s mými motivy, převážně rytiny, pro které jsou černobílé perokresby vhodné.

Žijeme ve velmi rychlé a klipové době, jeden na druhého nemáme moc času. Vás ale přitahují kroniky a historie, které naopak vyžadují trpělivost. Proč?
Přiznávám, že jsem neměla ráda dějepis. Nepamatuji si letopočty. Měla jsem štěstí, že v hodinách dějin umění na propagačním výtvarnictví mi pedagog František Forman ukázal zcela jinou cestu dějinami. Vše má logiku, zapadá do sebe, při troše přemýšlení se vám najednou ukazují souvislosti a to hlavně ty dnešní. Mnoho jsem se při vedení kroniky a z historie naučila.

Pokud vím z různých společenských akcí, patříte k velkým patriotům Ostravy…
Ostrava se musí prostě přijmout, je zajímavá, zvláštní. Zvláštní a bohatá svými lidmi, tím zpěvákovým „ostragenem“. Jsem čtvrtá ostravská generace, moje vnoučata už šestá, ale vím, že i lidem, kteří sem přijdou, jde Ostrava pod kůži. Jen se musí počítat i s její minulostí, zachytit její mizející paměť, což se v mnoha směrech už děje.

Co byste změnila na moravskoslezské metropoli, kdybyste měla tu možnost?
Nerada poslouchám škarohlídy, kteří nikdy nic neudělali pro svého souseda, pro své město. Nůžky nepochopení mezi staršími a mladšími se také rozevírají a to mě bolí. Prý je taková doba, vnoučata sedí jen u počítače a nemají zájem o nic dalšího. A „nevyhnala“ jsi je k nim, babičko? Ono nestačí děti jen nakrmit a upéct buchty, je i potrava jiného druhu. Já dělám s vnoučaty večerní tajuplné výpravy i na mnou, jinak nepřijatou Karolinu, učila jsem je lézt po stromech, poznávat rostliny a stromy, nenechávám to na wikipedii. Stavíme si doma skrýše, městečka z krabic po celém bytě, teď mě čeká učení práce s kamerou, třeba i počítačová grafika a taky malování, i když po odchodu té mé čtyřky to u mě vypadá jako po zemětřesení. Dostávám do nich Ostravu všemi způsoby a to bych ráda změnila i pro ostatní děti, aby měly rády rodné město a místa…

Častým tématem se ve vašich obrazech a kresbách stává žena, tedy především ženské akty…
Často mi je kladena otázka, proč žena kreslí ženy, a to s různým podtextem. Jsem matkou dvou dcer, mám ráda mužské tělo, líbí se mi Michelangelův David, Diskobolos, muži při práci se sekerou či pilou a v poslední době skláři se sklářskou píšťalou… Ale křivky ženského těla jsou jiné, používám ženský akt vlastně jako grafický prvek, něco jako kruh, čtverec či trojúhelník či jiné, ze kterého stavím pyramidu svých pocitů, touhu, která nese do nebes, bolest, která vrhá dolů, nebo řeku lásky, která protéká celým životem ženy. Každá linka ženského těla po celý den vyjadřuje naše pocity, ať už hladíme hlavičku dítěte, dáváme muži čistou košili či připravujeme večeři. Jsou to stovky různých nuancí a mě mrzí, že muži to většinou nevnímají. Nevnímají tu dennodenní neobyčejnou poezii ženského těla v každou chvíli, ne jen ve chvílích nejbližší intimity…Ty křivky jsou mi prostě blízké a rozumím jim zevnitř, ne jako muži – zvenčí, jen očima! Mám dvě dcery, myslím, že jedna z nich je jedinou žijící předlohou pro akt na skle MOSER. A inspirací k pocitům je mi samozřejmě muž. Ale bohužel, moje více než dvacetiletá pražská láska skončila před časem po mém onkologickém léčení.

Působíte úžasně pozitivně na své okolí. Máte na optimismus nějaký speciální recept?
Neměla jsem životní cestu jednoduchou, jednou nahoře a jednou dole, buď v propasti nebo na nebesích, ale mám ráda život, jeho pestrost a byl-li mi dán, tak se ho snažím žít. Zvlášť, když jsem se stala pacientkou onkologie. Po operaci prsu jsem se probudila, zpívala na celý sál a i od té doby se snažím opravdu každý den prožít a využít tu další šanci, která mi byla dána. A to i v obrazech. Vytvořila jsem cyklus Luhačovické Evy, kde po lázeňské léčbě mám k obrazům i slovní doprovod s osudy stejně postižených žen, převážně těch, které jsme „vyhrály“. Na jak dlouho? To žádná z nás neví, protože stále žijete s „hrozbou“, ale chcete a musíte jít dál, být vzorem pro své dcery, vnučky a další ženy a dívky. Tedy proti rakovině bojuji obrazy…

Postrádáte něco ve svém životě?
Jsem spokojena se svou cestou, snažím se rozdávat lásku ve všech podobách, bohužel se mi nevrátila nikdy zpět od mužů, tedy chybí mi láska opětovaná. Vrací se mi v jiné podobě, od dcer a vnoučat a v podobě přátelství od těch, které porozuměly mým obrazům a veršům. A snad se to podaří v některém z dalších životů, ráda bych této tezi věřila, já se sem pro lásku vrátím.

Jak na vás působí současný, ne vždy klidný svět?
Věřím, že dobro musí zvítězit. Jako dárkyně života si přece nemohu přát pro naše potomky špatný svět. Nelíbí se mi, co se kolem nás děje, hlavně se mi nelíbí zvětšující se mezera mezi city a technikou, už to je propast. Není možné bojovat proti moderním technologiím, je mnoho báječných věcí, kterých jsme se za svůj život od poznání „0 a 1“ dočkali. Jen musíme dát prostor filozofům, historikům a umělcům, kteří upozorňují na nebezpečí, do kterého se dostáváme, jinak se staneme jen číslem a loutkou těch, kteří „nový svět“ ovládají…

Máte na to nějaký vlastní recept?
Každý musíme začít u sebe, každá ušetřená kapka vody, každý strom se počítají, to, co děláme a krademe zemi v podobě ropy, to se znásobuje a kam to povede? Odpověd´ mi nepřísluší, ale snažím se vyjít z domu každý den s úsměvem a něco dělat.

Zůstaly vás nesplněné sny?
Moc jsem na splnění svých snů nečekala, já si je plním. Před časem jsem byla v Barceloně, „na schůzce s Gaudím“, ráda bych do Paříže, s magikou Machu Pikchu už nepočítám. Třeba se mi podaří ještě vydat pokračování své knihy veršů a Vítkovické vítkovánky. V plánu mám další kalendáře Ostravské Evy a Evy české. Ale asi největším přáním je dostat Ostravu a Vítkovice na sklo MOSER, aby na něm šly do světa. Na to však moje síly a finance nestačí…

Máme listopad, ale v nákupních centrech už začala předvánoční horečka. Jak se na tyto svátky těšíte?
Nesnáším ono předvánoční nákupní běsnění. Jako každý se na Vánoce těším, pro mě to je hlavně pečení a vůně cukroví. Ráda se setkávám s přáteli a až odejdou vnoučata s dárky, udělám si chvilku na malování. Dám si sklenku Cherry a vzhůru do snů se štětcem či perem s tuší. A s tím do roku 2018…

A co přání do Nového roku?
To nejobyčejnější – zdraví. Slíbila jsem vnoučatům, že i po té ošklivé nemoci se budu snažit jim vydržet co nejdéle. A nejlepším lékem je nepoddat se, pracovat, jít dál a přes všechno, co se kolem děje, mít naději a něco pro ni udělat. A aby se výstavy mé další výstavy vydařily.


Z projektů Lenky Kocierzové:
Venkovské muzeum v Kadlíně
Spoluautorství a vedení Domu u šraněk v Ostravě – Vítkovicích (muzeum, galerie, kronikářské centrum neboli multikulturní informační a kronikářské centrum) - do února 2015.
Projekt Jaro, léto, podzim, zima pro Centrum sociální péče Bohumín
Projekt Čech a Lech dnes – s gymnáziem Paczków
2002 - spoluautorka knihy Vítkovice (Korbelářová, Žáček, Wawreczka)
2002 – kalendář Ostravské Evy
2003 – autorská sbírka veršů Tělem psáno
2007 – Kalendář Vítkovice 2007
2008 - Leporelo Hrajeme si se zvířátky
2010 – Kalendář Vítkovice očima Lenky Kocierzové 2011

Výstavy
Přes čtyřicet samostatných výstav od roku 1995 u nás, ale také v Polsku a na Slovensku.


Vítězi předchozích ročníků ostravské ankety Senior roku se stali:
v roce 2007 MUDr. Blanka Malá
v roce 2008 JUDr. Eva Teicherová
v roce 2009 Mgr. Jaroslav Král
v roce 2010 Luděk Eliáš
v roce 2011 Ing. Lubomír Pásek
v roce 2012 prof. Jan Hališka
v roce 2013 Věra Heroldová
v roce 2014 Hana Papežová-Kolářová
v roce 2015 prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
v roce 2016 Ing. Milan Weber

Autor: Břetislav Uhlář

17.11.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Žáci 1. třídy, Kpt. Vajdy 2656/1a, Ostrava-Zábřeh, s učitelkou Ludmilou Hlistovou.

Představujeme prvňáčky ZŠ Jugoslávská a ZŠ Vajdy

Prodej vánočních stromků u nákupního střediska.
8

Vánočním stromkům kraluje jedle. Výběr se zmenšuje

Vlak na přejezdu v Hnojníku smetl osobní automobil

Hnojník – Krátce po sedmé hodině ranní měli hasiči v našem kraji napilno. Hned čtyři jednotky musely vyjet k dopravní nehodě osobního vlaku s osobním automobilem značky Ford.

Devět zápasů a pak už Slovácko. Baník odtajnil plán zimní přípravy

Přípravu začnou 4. ledna a generálku na jarní prvoligové odvety mají na programu v sobotu 10. února proti Petřkovicím. Fotbalisté Baníku Ostrava už mají stanovený „jízdní řád“ náročného zimního období, ve kterém nechybí ani soustředění v oblíbené turecké destinaci Belek.

Koledy v Ostravě: centrum, Poruba a další místa

Ve středu 13. prosince v 18 hodin se v celé zemi uskuteční sedmý ročník akce Česko zazpívá koledy s Deníkem. V moravskoslezské metropoli se lidé ke zpívání koled sejdou hned na několika místech. Hlavní bodem této události v Ostravě je opět Masarykovo náměstí, kde na pódiu koledy zazpívá folkrocková skupina Šajtar.

Nadělit pod stromeček dárkovou poukázku?

Na co je třeba pamatovat při koupi certifikátu? Certifikát lze uplatnit pouze u obchodníka či poskytovatele služeb, kde byl zakoupen.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT