Se začátkem nového školního roku začnou jistě i rodiče a prarodiče vzpomínat, jaké to bylo, zasednout každý den do lavice. Doba se však nenávratně mění, a tak dnešní děti nepíšou na tabuli křídou, ale barevným fixem. K výuce používají nejen učebnice, sešity a pera, ale i interaktivní tabule, tablety a USB flash disky.
Tradice vyvěšování obrazu panovníka sahá do druhé poloviny devatenáctého století. Za socialismu bylo nemyslitelné, aby ve třídě nevisel portrét prezidenta, přestože to nikdy nebylo povinné. Je jen na rozhodnutí školy, jestli portrét vyvěsí a nyní od toho část z nich upouští.
Učitelka prvního stupně základní školy Jana Hyplová nesouhlasí s tím, že by byla propast mezi minulou a současnou podobou vyučování tak veliká, jak si mnoho lidí myslí. „Hodně výzkumů tvrdí, že dnešní děti už nečtou. Já mám ale ve třídě děti, které přečtou klidně deset knížek za rok. Rozhodně bych neřekla, že se vše jen zhoršuje," uvedla.
Dodala však, že změny pozoruje hlavně v porovnání s dobou, kdy sama studovala. „Co řekl pan učitel, bylo u nás doma svaté. Dnes, i když mám osobně veskrze pozitivní zkušenosti, znám ze svého okolí případy, kdy rodiče s učitelem neopodstatněně jednají s náležitým despektem. A není třeba dodávat, že se tak poté chovají k učiteli i jejich děti," vysvětlila kantorka.
I jiní ostravští pedagogové s ní souhlasí. Existují případy, kdy učitelé dostávají od rodičů e-mailové zprávy, ve kterých si stěžují kupříkladu na domnělou chybu v diktátu svého potomka nebo na změnu intonace hlasu vyučujícího při hodině.
„Ve vymezeném prostoru debaty s vyučujícím svůj názor řeknu. Dnešní liberálnost výuky se mi bohužel nelíbí naše paní učitelka třeba říká dětem v první třídě, co jsou zdravé a nezdravé potraviny a jak moc škodí lidem éčka. Děti potom nechtějí nic jíst, protože ,paní učitelka říkala…'," vysvětlila Pavla Romanová, maminka dvou školáků.
Dříve děti nosily učebnice a sešity do školy v klasických kožených aktovkách se dvěma zasouvacími zámky. Dnes nosí aktovky klasického tvaru jen děti v nižších ročnících a často na nich mají obrázky postav z oblíbených filmů či jiné aktuálně oblíbené hrdiny. Starší děti nosí jen školní batohy nebo brašny přes rameno.
S rukama za zády
Krasopis a sešity v obalech se dnes už nenosí. Podle Jany Hyplové je dnešní úprava sešitů povětšinou žalostná. Má na tom velký podíl odklon od krasopisu a klasických per, se kterými se dítě muselo naučit jemně pracovat. Nové písmo Comenia Script je sice jednodušší, krasopis však přispíval k formování estetického cítění a do jisté míry i k souhře myšlenkových operací, jako je analýza a syntéza slova.
Odborník Tomáš Janík z Institutu výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vidí situaci podobně.
„Škola coby instituce se oproti minulosti hodně polidštila. Mnoho lidí to vítá, odborníci však varují, že s tím škola pomalu ztrácí sílu vzdělávat," konstatoval. Podotkl, že děti například kdysi seděly i hodiny s rukama za zády, hodně se uplatňovaly i „nástupové rituály" třeba na začátku hodiny nebo při tělocviku.
Každý by měl trest
Změnila se i přísnost známkování a udělování zhoršených stupňů z chování.
Od roku 1948 byla povinná školní docházka devítiletá. Už o pět let později ji politici o rok zkrátili, protože kvůli špatné situaci v hospodářství potřebovali, aby mladí lidé začali dříve pracovat. V roce 1960 se školství vrací na osmnáct let k devítileté základní škole. Pak je povinná školní docházka desetiletá, ale základní škola je zkrácena na osm ročníků. Žáci pak pokračovali dva roky na střední škole. Od roku 1990 děti chodí do základní školy opět devět let.
„Dnes se s úsměvem díváme na filmy, jako je Škola základ života. Pokud bychom se řídili pravidly, která platila v té době, měl by zřejmě každý žák nějaký kázeňský trest," uvedla Jana Hyplová. Podle ní ale děti z podnětného rodinného prostředí vždy chápaly a chápou školu jako start do života. Některé k tomu dospějí dříve, jiné později.
Helena Grabowská
*Pro zvětšení obrázku na něj klikněte
Anketa: Jak vzpomínáte na první třídu?
Oto Bezecný, 80 let, Ostrava:
Kantoři byli kdysi na mnohem vyšší úrovni. Když jsem zlobil, dali mi facku a já jsem to pak i přijal a dodnes na ně rád vzpomínám. Třeba učitel dějepisu, ten nosil každý den motýlka.
Ivana Pavlová, 49 let, Hlučín:
První školní den byl ten nejkrásnější, poznali jsme se s panem učitelem a začali jsme se kamarádit s ostatními dětmi. Kdysi to ale bylo ve škole mnohem veselejší a lidštější dnes děti sedí pořád u počítače, a to i ve škole.
Jana Hűlová, 81 let, Kroměříž:
Kdysi se chodilo do školy jen osm let. Pamatuji si, že za války, v roce 1945, někdo vyhodil vlaky do povětří a my jsme kvůli tomu museli chodit do školy pěšky osm kilometrů. Strašně jsme se báli.
Pavel Vojtíšek, 60 let, Ostrava:
Na první třídu už si moc nepamatuji. Ale vzpomínám si na skleněné kalamáře, které byly v lavicích. Řekl bych, že dnešní situace by se dala vystihnout slovy „Není špatných žáků, jenom špatných učitelů".
Jan Štusek, 71 let, Ostrava:
Do třetí třídy bylo povinné náboženství. Pamatuji si, že mě pan farář neustále bil rákoskou, protože jsem nechtěl být ministrantem. Dnešní děti by měly být rády, že nemusejí chodit do náboženství. Ale kromě toho se mi ve škole moc líbilo.
Eugenie Bezecná, 71 let, Ostrava:
Já jsem chodila na vesnickou školu, která nebyla tak velká, takže prváci a třeťáci chodili společně do jedné třídy. Ale na školu vzpomínám v dobrém, asi jako hodně lidí.
V ulicích Ostravy se ptala Helena Grabowská
