Ze smrti mám strach jako většina lidí. Proto se mi trochu klepou kolena, když krátce před osmou hodinou ranní stojím u zvonku rodinného domu v Nové Bělé, kde sídlí pohřební služba Charitas. Než se odhodlám zazvonit, otevřou se dveře a v nich mě vítá sympatický šedovlasý muž – majitel pohřební služby Vítězslav Dernický.

Ochotně mi nabízí papuče se slovy, že si potrpí na čistotu, a vede mě do své kanceláře. Seznamuji se se zaměstnancem Petrem, který mi vysvětluje, jak to v pohřební službě chodí.

Krátce před půl devátou přicházejí první pozůstalí. Posadí se na rohovou sedačku a listují v katalozích. „Vybírají si smuteční oznámení, rakev a taky květinovou výzdobu,“ šeptne mi Petr a začíná na počítači zpracovávat fotografii zesnulého a zapisuje informace, které budou na parte. Netrvá dlouho a třicet kusů oznámení se už tiskne a já čekám, co bude dál. Do rozhovoru se zapojuje i majitel pohřební služby Vítězslav Dernický. Pozůstalým citlivě vysvětlí, co všechno je třeba po pohřbu zajistit. „Musíte si hlavně vyzvednout úmrtí list, to je velmi důležité,“ upozorňuje Dernický.

Za necelou hodinku je všechno zařízeno a můžeme čekat na další klienty. Mezitím máme chvilku volno, a tak mi majitel pohřební služby vypráví o historii firmy. „Založil ji můj dědeček Vítězslav Svoboda už v třicátých letech dvacátého století. Pak v této profesi pokračoval můj otec Bedřich Dernický a teď jsem u kormidla já. V oboru pracuji už od pěti let,“ zdůrazňuje Dernický a podává mi do rukou kroniku. Jsou v ní výstřižky z novin a řada starých fotografií. Na konci knihy jsou založeny děkovné dopisy od pozůstalých. Když si je pročítám, nemůžu se ubránit dojetí.

Převoz zemřelých


V domě je nainstalovaný kamerový systém, a tak na monitoru v kanceláři sleduji dění kolem budovy. Vždy, když přijíždí pohřební vůz, zamrazí ve mně.
Přichází další pozůstalí. Mají jasnou představu o tom, jak by měl pohřeb vypadat. Své požadavky vysvětlují Petrovi a pan Dernický nabízí kávu. Za dopoledne přijde ještě jedna rodina a pak se jdu podívat na pohřební vozy a rakve. „Velkou váhu přikládám starosvětským smutečním obřadům. Při nich využíváme náš smuteční vůz, který táhnou koně a je jediný v regionu. Většinou je doprovázen i hudebníky v krojích,“ popisuje pan Dernický a dodává, že zájem o tento majestátní vůz je stále velký. „Přestože lidé stále více šetří, každý desátý pohřeb je u nás vypravován i s průvodem a hudbou. Je to také proto, že lidé na vesnici si na tento způsob stále potrpí,“ vysvětluje pan Dernický.

V pravé poledne veze pohřební auto zesnulého na smuteční obřad do Fryčovic. Než pan Dernický nasedne, říká: „Se smrtí se setkáváme denně, a tak už se pro nás stala každodenní rutinou. Bez podpory své manželky, rodiny a spolehlivých zaměstnanců bych to ale dělat nemohl,“ loučí se se mnou Vítězslav Dernický.

MARTINA KOZIOLOVÁ

Všechny celodenní reportáže o různých povoláních ČTĚTE ZDE!