Pravda je, že volba autora i samotná instalace sochy slavné zpěvačky byly provedeny amatérsky a nadzvedly část veřejnosti. Je nutné ale zdůraznit, že tu menší, ale o to hlasitější.

Různorodá parta složená ze skutečných odborníků, politiků přes samozvané kulturní znalce až po kuriózní postavu syna zpěvačky vylezla na pomyslnou barikádu a za asistencí médií vyhlašuje své požadavky.

Jedna část chce sochu odstranit, druhá prodat, další uchovat v depozitáři, ta poslední by pořádala každý týden diskuse o sochách současných i příštích. Nad nimi stojí s dirigentskou taktovkou Adam Pavlík, který vystupuje jako vlastník práv na podobu své maminky.

Komickou situaci sehrává taky nová politická reprezentace na obecní radnici, která problém zdědila po svých předchůdcích. Po odhalení sochy ji současní vládci svorně a hlasitě kritizovali. Teď ale mají najednou být ti, kdo rozhodnou a vezmou na svá bedra odpovědnost. A to je jiná káva než psát na sociální sítě, jak je všechno špatné a mohlo být lepší…

Na sochu zpěvačky si velká část občanů zvykla. A jde hlavně o lidi, kteří nemají čas ani chuť se ve virtuálním světě sociálních sítí hádat o dalším osudu sochy, kterou nikdo neoslavuje, ale která taky nikoho neuráží ani neirituje. Vadí jim zásadnější věci, třeba to, že se bude znova po dvou letech opravovat tepna centra města Nádražní ulice!

Když do Husova sadu přijede jeřáb, který - pokud se tak radnice rozhodne - bude sochu nakládat, půjde už o jinou píseň. Socha v Ostravě nestojí pro pár uražených intelektuálů a politiků, ale pro lidi, kteří „Špinarku“ poslouchali a měli rádi.