„Že je pan Kopta posedlý vášní pro autobusy, se všeobecně ví. Tady v Ostravě se nedávno objevil v dopravním podniku pracovně, protože je tváří nějakého pořadu o dopravních podnicích,“ vypráví Pavel Orlíček.

Vedení Dopravního podniku Ostrava prý nabídlo Václavu Koptovi svezení tímto vozem a Pavel Orlíček byl tím, jej do řízení tohoto více než 70 let starého vozu zasvěcoval. „Myslím, že se to hodně užil. Moc mi děkoval, bylo vidět, že je hrozně rád, že měl možnost si to vyzkoušet. Musím říct, že je to fajn chlap, na nic si nehrál, bral mě jako kolegu,“ vzpomíná Pavel Orlíček, jinak řidič-brigádník Dopravního podniku Ostrava v porubském depu.

Setkání se známým nadšeným autobusákem

S Pragou RND z roku 1948, kterou Dopravní podnik Ostrava krásně zrenovovanou velmi výhodně koupil od jednoho sběratele ze Šumperska, jezdí asi šest let a mluví o ní s láskou a úctou. Samozřejmě, není to moderní autobus, kde si sednete, seřídíte zrcátka, máte-li automat, zařadíte D (drive) a jedete.

„S takovým vozem se musíte sžít. Každý starý autobus má jinou duši a rytmus. A do té duše musíte proniknout. Já tvrdím, že pro řízení takového vozu je důležité vědět něco o jeho konstrukci a také době, ve které jezdil. Musíte přepnout v hlavě. Nemůžete sednout, rozjet se z kopce a spoléhat, že zastavíte, když šlápnete na brzdový pedál. Nezastavíte. Je třeba se vrátit do těch časů, jezdit stejnou rychlostí do kopce i z kopce. Držet vůz na rychlosti a tak dále,“ vypráví Orlíček, který kouzlu starých autobusů propadl před více než 20 lety a od roku 1999 jezdí se Škodou 706 RTO a vozí turisty při nejrůznějších příležitostech. „Hodně často se tento vůz pronajímá na svatby. To se lidem hodně lbí,“ prozrazuje.

Při vzpomínkách mu naskakuje husí kůže

Nedávné setkání s hercem a „autobusákem“ Václavem Koptou má pro Pavla Orlíčka ještě jeden rozměr. Díky své vášni pro staré autobusy, si zahrál také ve filmu Dukla 61, který před pár lety na Ostravsku natáčel režisér David Ondříček. „Řídil jsem tam ´ertéóčko´ a vozil havíře z práce a do práce. Jedna scéna se natáčela u bývalého dolu Barbora u Karviné a druhá v Havířově na nábřeží,“ vzpomíná Orlíček.

Dojemným zážitkem pro něj byla i předpremiéra filmu v Havířově, na kterou filmaři pozvali pamětníky a příbuzné tehdy zahynulých horníků.

Najednou se Orlíček ve svém vyprávění zarazí, až zalkne. „Mám s tím filmem spojený ještě jeden zážitek. To když Václav Kopta uváděl České lvy, kde film Dukla 61 získal cenu. Když si jednu z cen šel na pódium převzít David Ondříček a vyhlásil minutu ticha za oběti toho důlního neštěstí. V Rudolfinu by v té chvíli byl slyšet spadnout špendlík,“ vzpomíná. Tyto chvíle jsou pro něj dodnes tak emotivní a silné, že se mu při vyprávění dělá po těle husí kůže a do očí derou slzy.