Starostka jednoty ve Frenštátě pod Radhoštěm a náčelnice župy Beskydské si své vystoupení pochvalovala a těší se na závěr června. „Já myslím, že se nám to povedlo, a věřím, že podobné to bude i v Praze,“ dívá se dopředu Marie Žáčková, až se na stadionu v Edenu sejde sokolská obec z celé republiky.

Nyní prožíváte zřejmě hektické období, že?

Samozřejmě, ale nám se to líbí. Víme, že je to potřeba, a když chceme něco udělat a dokázat, tak se musíme víc zapřáhnout. Všichni se do Prahy nedostanou, takže se mohli předvést alespoň v kraji.

Jak dlouho jste v Sokole?

Až od roku 1992, kdy došlo k jeho obnovení. Jsem totiž ročník 1945, takže jsem už Sokol nezažila. Dřívější dobu znám pouze od maminky z vyprávění. Tehdy na to chodily davy, bylo to vlastně podobné spartakiádám. Ale i když jsme za minulého režimu oficiálně neexistovali, stejně jsme chodili, cvičili a žili jako Sokolové. Vždy když jsme šli večer cvičit, tak jsme na sebe se ženami volali: „Jdeš do Sokola?“ Vůbec nás nenapadlo, že už žádný není, pořád jsme v tom byli, i když jsme samozřejmě ponětí o Sokole získávaly přes rodiče. A říkalo se, že jdeme do sokolovny, nikoli do ÚNTV (Ústřední národní tělovýchovný výbor). (smích)

Takže jste to braly tak, že Sokol stále funguje?

Ano, vždyť spartakiáda byla odkoukána právě od Sokolů, tam to měli dokonce učitelé nadiktované, že musí cvičit. Akorát kolem toho byla politická omáčka. My jsme to ale nevnímali. Měli jsme svou skupinku a prožívali jsme to tak, jako nyní. Pořád jsme byly sokolky.

Jak to brala tehdejší politická garnitura, že se stejně setkáváte, cvičíte a pokračujete v tradici Sokola?

Toho jsem si nevšímala. Já měla spíše problém, že můj dědeček byl živnostník.

Po obnovení musela být generace vaší maminky nadšená, viďte?

Na maminku si pamatuji, že byla. Sice už tehdy hůř viděla, ale byla velmi ráda, že se Sokol obnovil. Nejvíce jsme ale prožívaly průvod v Praze. Na starších ženách bylo vidět, že jsou šťastné. A co bylo důležité, bylo to na Strahově.

Nyní je vše v Edenu…

To už není ono. Je to moderní, pěkné prostředí, ale roli hrají peníze a nemůžeme být na tribunách. Vždy když nacvičovaly, byly zkoušky, tak když jsme si své odprezentovaly, mohly jsme jít do hlediště a fandily dalším. Teď ale musíme odpochodovat a hlediště zůstává prázdné, protože by se to muselo zaplatit. Je to škoda, protože tenhle kontakt nám chybí. Každopádně je ale vidět i odezva, protože když se objednávají lístky, tak tribuny jsou už hodně přebrané. Věřím, že to bude lepší než minule, kdy byl stadion poloprázdný.

Evidentně se do Prahy těšíte.

To víte, že hodně. Pořád se to probírá. I když to bude namáhavé, cvičíme oba dny, tak se těšíme. Ještě ale předtím bude řada sletů v regionech, takže máme toho před sebou mnoho. Ale je to pro nás svátek, pro každou z nás.

Mění se vnímání Sokola u veřejnosti?

Hodně. Pamatuji si, že za minulého režimu některé z nás ani neposílaly své děti cvičit, protože to nebyl Sokol. Po obnovení pak ale vnoučata a další děti zase chodily. Myslím, že duch byl v tom pořád a stále bude. Hodně dětí sportuje skrz Sokol.

I v dnešní době, kdy vztah mládeže ke sportu není takový, jaký byl v minulosti?

Pokud mohu mluvit za Frenštát, tak máme čtyři sta členů a z toho dvě třetiny dětí. My tyto problémy nemáme, ale neříkám, že jinde nejsou. Vše se odvíjí už od přístupu rodičů, protože děti ten elán v sobě mají.

V Praze absolvujete svůj pátý slet. Který z těch předchozích čtyř vám uvízl v paměti?

Asi první. Ani ale nevím čím. Prostě sokolský duch dýchl i na necvičící, a tím, jak jsem řekla, že to bylo na Strahově, tak možná proto. Všechny slety byly pěkné, zážitkové, ale první byl…. byl skvělý.

Jak vidíte budoucnost Sokola?

Myslím si, že je dobrá. Jsme prakticky ve třetím století, takže by bylo blbé, kdyby to padlo. Myslím, že tato myšlenka přežije všechno. Třeba pod jiným názvem, ale bude napořád. Pohyb je pohyb. (smích)