Její vzpomínky by vydaly na knihu, tak bohatý měla svůj život, který zasvětila práci v kině, blahu obce a kultuře. Jediná žijící stoletá občanka Svinova zavzpomínala i na povodně před třiadvaceti lety, kdy ji do člunu vytahovali oknem.
Ve svých sto letech bydlí stále sama – pouze s bezpečnostním přívěškem na krku a pod dohledem milující rodiny. Milada Matoušková je pořád vitální, neustále se směje. „Cítím se stejně jak před deseti i před dvaceti lety. Nevidím rozdíl. Na sto let se určitě necítím,“ říká a vzpomíná na nabité dny v posledním týdnu.
V sobotu si užila oslavu v kruhu třiceti rodinných příslušníků, kdy kolem sebe měla hned pět mladších generací, v neděli sešlost v Husově sboru a ve středu ji k jejímu jubileu popřáli na radnici.
PREMIÉR A PREZIDENT
A neméně nabitý měla i celý svůj dosavadní život, z něhož vytahuje jednu cennou vzpomínku za druhou. Třeba na časy, kdy zpívala ve Slezském souboru Heleny Salichové.
„V roce 1947 jsme vystupovali v Praze – v krojích, na tribuně národních socialistů. Byl tam i předseda vlády Klement Gottwald, který všem – i mně – podal ruku,“ vzpomíná paní Milada na setkání s pozdějším prvním komunistickým prezidentem a obratem vybírá další, ještě cennější pražský okamžik. „Jednou jsme byli na třetím hradním nádvoří zpívat paní Benešové. Byl tam i její manžel, prezident Edvard Beneš, a oběma jsme zpívali slezské písně. Měli jsme i sóla a paní Benešová se mě poté ptala, kde jsem studovala zpěv – pokrčila jsem rameny a řekla, že nikde,“ směje se paní Matoušková, která i ve svých čerstvých sto letech vypráví tak sebejistě, jako by se čas zastavil před třiceti lety.
ŽIVOT V KINĚ
Jejím snem bylo stát se učitelkou. Studovala proto na gymnáziu, ale postupně – i kvůli protekci – změnila plány.
„Ze třídy nás bylo sedm žadatelek a vzali jen dvě – jednu se samými jedničkami a také neteř ředitele. Tak jsem z gymnázia odešla a přešla na Odbornou školu pro ženská povolání ve Vítkovicích,“ popisuje svinovská rodačka, která po třech letech velmi hladce probíhajícího studia nastoupila jako vedoucí kina Hvězda ve svinovské sokolovně, místo níž dnes stojí nová sportovní hala.
„Krátce poté se uvolnila funkce i v porubském kině Zdar, kde je dnes lidový dům, takže jsem několik let pracovala v obou kinech, než se to svinovské zavřelo.“ Ve Zdaru zůstala až do svých šestapadesáti let a s oblibou tak říká: „Celý svůj produktivní život jsem strávila v kině!“
A také ve veřejném životě. Byla totiž v radě Národního výboru ve Svinově a ve veřejných funkcích obecně strávila asi dvacet let. Dnes si proto užívá zaslouženého odpočinku. „Většinu času teď trávím četbou a u televize. Avšak nevidím na písmenka a špatně slyším,“ směje se sama neduhům lidského stáří, které promptně vyřešila.
CHYSTÁ SE NA FOTBAL
„Mám velkou elektronickou lupu, přes kterou úplně přečtu všechno. Nejraději čtu, co mi přijde do ruky. Půjčuji si i zamilované knihy. Jednu už čtu asi měsíc. Sleduji také zprávy a odebírám Deník,“ neopomene zmínit.
„A televizi sleduji přes sluchátka – z vrchu na mě totiž pořád klepali, proč to pouštím tak hlasitě. Slyším všechno, a oni nic,“ rozesměje se paní Milada, která podle svých slov televizi zapne hned, když vstane. „A když v noci nemůžu spát, sleduji interpelace z parlamentu. A často i biatlon,“ nezapře v sobě členka sokola, kterou je od svých šesti let, sportovního ducha.
Trochu akrobacie musela ostatně prokázat i při povodních v roce 1997, kdy měla v domě třicet centimetrů vody – se stále viditelnými stopami na židlích a nábytku – a do člunu, přistaveného na zahradě, musela lézt oknem. „Nedaleko tu byly sádky s rybami, pak jsme je museli lovit ze zahrady,“ nachází pozitiva i na jedné ze smutnějších etap.
Život v pohybu je její veřejný recept na dlouhověkost. Ne nadarmo v neděli v kostele dostala i šálu Baníku Ostrava. „Syn říká, že mě tam na jaře musí vzít. Že když vyjdu pětadvacet schodů do kostela, vyjdu i ty na stadion.“ Když naše setkání končím slovy, že si za deset let zase popovídáme, odpoví: „No jéje! Už se těším!“ – s grácií sobě vlastní.