Vaše maminka zemřela při porodu a tatínkovi zůstalo šest dětí. Jak se zvládl postarat o hospodářství a vás jako novorozeně?
Měl to těžké. Byla jsem nejmladší z šesti dětí, musel mě dát na vychování ke své sestře. Ostatní sourozenci zůstali s tatínkem doma. Teta bydlela ve stejné vesnici jako tatínek, v Polance nad Odrou. Žila jsem s nimi až do doby, než jsem se vdala, ale tatínkovi jsem chodila pomáhat.

V roce 1942 ho němečtí vojáci odvedli. Proč?
Uvolňovali místo pro svoje lidi a dosazovali je na české grunty. Z českých sedláků zase dělali nádeníky tam, kde jim chyběli muži, protože byli na frontě. Vyvezli asi deset sedláků. Z místního úřadu přišla zpráva, že se musí do čtyř hodin připravit na cestu do německého Glogau (Hlohov, město v Polsku – pozn. red.). Mohl s sebou mít jen čtyřicetikilový kufr.

Co čekalo vašeho otce v Glogau?
Pracoval na jednom statku jako čeledín. Spal v dřevěné chatrči, kde byly škvíry a v zimě mrzlo. Všechno, co s sebou měl, si oblékal na noc, aby nezmrzl.

Vaše teta měla taky hospodářství. Museli jste Němcům odvádět část úrody?
Samozřejmě, byl stanovený kontingent. Museli jsme odvádět vajíčka, mléko, všechno. Doma toho moc nezbylo, ale zvládli jsme to. Po domech chodily kontroly a všechno prošmejdily. Dívali se do sklepa, na půdu, ale i pod skříň nebo postel. Mezi lidmi fungovala šmelina s jídlem.

Ale mimoto jste měli i potravinové lístky. Je to tak?
Dostávali jsme je a byly ještě dlouho po válce, aspoň do roku 1953. Němci a dělníci v těžkém průmyslu dostávali větší příděly. Lístky vydávali i na oblečení. Když je někdo neměl, tak si nekoupil ani kalhotky. Vdávala jsem se v třiapadesátém a nemohla si nic koupit, protože jsme neměli lístky. Museli jsme si je koupit od někoho, kdo se měl líp, abych si mohla v Ostravě pořídit nové svatební šaty.

Rusové všechno vyrabovali

Za války jste poznala oba tábory, německé i ruské vojáky. Jaké s nimi máte zkušenosti?
S Němci mám dobré zkušenosti. Nevšímali si nás. Ale je pravda, že jsme je museli nechat u nás spát.

U vás doma?
Ano. My ostatní jsme spali na zemi. Na dvoře měli polní kuchyň, kde vařili, a jídlo rozváželi mezi ostatní vojáky bryčkou. Když fronta pokročila, odešli a za námi přišla první ruská rozvědka. Byl večer, už jsem ležela v posteli, a objevili se čtyři Rusi. Upozornili nás, abychom si dali pozor na ty, kteří dorazí po nich. Prý budou dělat různá zvěrstva, nakonec se ukázalo, že říkali pravdu.

Co se stalo?
Vyrabovali úplně všechno! Tetu s kvérem v zádech vodili po chalupě. Do sklepa, na půdu a musela ukazovat, co kde je. Vše zničili. Roztrhali peřiny a z peří si udělali onuce, protože neměli ponožky. Po jejich odchodu jsem se sestřenicí začala uklízet. Smetla prach ze skříně, nametla ho na lopatku a hodila do kachlových kamen. Bum! Ozvala se rána. Hořely jí ruce, hlava a shořely jí vlasy… Mazali jsme ji řepkovým olejem. Zachránili jsme ji, ale zůstaly jí ošklivé jizvy.

Rusi vám tedy sebrali všechno, co jste měli doma. Jak to bylo s domácími zvířaty?
Všechna vzali a pozabíjeli. Neměli s sebou žádné zásoby, jedli, co ukořistili. Zůstaly po nich všude na zemi střeva a zbytky, které nezpracovali. Ale brali i všechno ostatní, nejen jídlo. Pepovi vzali koženou bundu, kterou měl na sobě, i hodinky. Později chtěl po strýci jeden z nich, aby zapřáhl koně do bryčky a odvezl ho na frontu. Strýc zapřáhl a jel s ním, za rohem ho voják shodil z bryčky a byl pryč.

Právě přes Polanku postupovalo ruské vojsko při osvobozování Ostravy. Pamatujete si něco?
Přímo vedle domu, kde jsem bydlela, šel útok na Ostravu. Tanky a jiné válečné vozy bojovaly v řadě, která se táhla tak sto metrů. Byla to velká mela, vyhodili nás z domu. Po čtyřech jsme se plazili kolem vojáků až do Svinova, protože se všude kolem střílelo. Ve Svinově nás schovali na jednom gruntě. Čekali jsme tam do doby, než skončila válka. Byl to můj nejhorší zážitek v životě.

Bála jsem se, že je znovu válka

Jak to vypadalo u vás doma, když jste se vrátili?
Hrozně. Nebylo tam nic… Jen špína, roztrhané hadry, dráty na zemi. Tatínek se v tu dobu vrátil pěšky z Glogau, protože nic nejezdilo. Když viděl, jak to doma vypadá, vyděsil se a ptal se, co se tady dělo. Za stodolou byla všude střeva mrtvých zvířat. Všechno pozabíjeli. Neměli jsme ani ty koně a bryčku.

Proč jste se nenastěhovala zpátky k tatínkovi?
Tatínek chtěl, ale teta se strýcem mě nepustili. Chtěli, abych jim pomáhala za výchovu. Tak jsem u nich zůstala. Ani po základní škole jsem nešla studovat, i když si to tatínek přál. Jenže teta se strýcem chtěli, abych u nich pracovala. Nemám jim to za zlé, měla jsem je ráda.

Takže jste si našla práci?
Ano, ve Vítkovických železárnách ve fotolaboratoři. Fotila jsem odpich železa, prvomájové průvody a sportovce. Fotbalisty, hokejisty i Emila Zátopka. Zátopkovu fotku jsme vyvolávali v životní velikosti, museli jsme zatemnit celý sál. Později jsem si našla místo u Československých drah.

Po únorovém převratu váš tatínek přišel znovu o své hospodářství.
Když se komunisté dostali k moci, zase mu všechno vzali. Měl více než dvacet hektarů, takže ho prohlásili za kulaka. Posbírali mu všechno. Mlátičku, šrotovník a ostatní zemědělské stroje. Tatínek říkal, že by nedopadlo dobře, kdyby byl v tu chvíli doma.

Setkala jste se znovu s Rusy v šedesátém osmém?
Nepřišla jsem s nimi přímo do styku, ale ten den ráno jsem šla nakrmit králíky a najednou jsem uviděla tanky a začala řvát: "Ježíšmarjá, ona je znovu válka!"

Vybavily se vám vzpomínky z dětství?
Ano. Jel jeden tank za druhým, byla to hrůza. Letěla jsem zaopatřit děti a řekla jim, aby zůstaly zavřené a nikoho nepouštěly. V práci jsem pustila rádio a dozvěděla se, co se děje. Pak za námi přišel náměstek, přesvědčený komunista, a omlouval se, že neměl tušení, čeho jsou Rusové schopni.

A co říkal po sametové revoluci?
Děvčata, moc se vám omlouvám za to, že jsem byl tak blbý.

Květoslava Blahutová
Květoslava Blahutová se narodila v roce 1935. Její matka zemřela u porodu, a tak jí otec svěřil své sestře, která žila stejně jako on v Polance nad Odrou. Za druhé světové války jejího otce odvedli nacisté do Glogau, kde musel v tvrdých podmínkách pracovat na statku. V roce 1945 se stala svědkyní bojů o Ostravu. Po únorovém převratu komunisté prohlásili jejího otce za kulaka a kvůli jeho osudu nikdy nevstoupila do strany. Téměř celý život pracovala u Československých státních drah.