„Když mi syna po porodu ukázali, byla jsem hrozně šťastná. Byl krásné zdravé miminko,“ vzpomíná Patrikova matka, která si nepřála zveřejnit své jméno. „Nechci, aby si na mě lidé ukazovali a prohlíželi si nás. Společnost stále vnímá postižené jako exoty,“ vysvětluje své rozhodnutí zůstat v anonymitě.
Patrik se od ostatních stejně starých dětí moc nelišil. Začal sice později chodit i mluvit, lékaři ani matka tomu však nepřikládali větší důraz. „Všichni tvrdili, že je to normální, že některé děti, zvláště chlapci, zvládají tyto věci později. Věřila jsem jim, takže jsem byla klidná,“ říká.
To se ovšem změnilo, když byly Patrikovi tři roky. Opakoval pouze několik slov, nechtěl si hrát s jinými dětmi, nenechal se ani pohladit, neudržel očí kontakt. „Byla jsem zoufalá,“ vzpomíná matka. Chlapec absolvoval několik psychologických, neurologických i psychiatrických vyšetření a verdikt lékařů byl jednoznačný: Patrik má autismus. „Když mi to sdělili, ani jsem netušila, co to slovo znamená. Nastudovala jsem si spoustu informací z internetu a z knížek, dostala jsem kontakt na speciálněpedagogické centrum, kde se na tuto poruchu specializují,“ vysvětluje matka a dodává: „Bylo pro mě hrozné smířit se s tím, že mé dítě nikdy nebude stejné jako ostatní.“
Patrikův život je závislý na rituálech. Denně dělá věci stejně, když mu to někdo překazí, dostane záchvat zuřivosti. „Všechno dává na stejné místo, nikdy jinam. V tramvaji musí sedět na stejném místě, ve stejnou hodinu chodí ze školy, každý den dělá stejné činnosti, opakuje stejná slova,“ přibližuje stereotypní chování syna jeho matka.
Přes obětavou péči rodiny i odborníků se Patrik nikdy nenaučí žít sám ve společnosti. Kontakt s lidmi je pro něj nepříjemný, nemá rád, když se ho někdo dotýká, téměř nemluví, není schopen chodit do běžné školy. „Navštěvuje speciální školu. Má upravený vzdělávací program, je ve třídě se sníženým počtem žáků a věnují se mu učitelé, kteří jeho poruše rozumí,“ tvrdí matka a prozrazuje, co ji na synově poruše nejvíce trápí. „Nikdy mě ještě neobjal a ani to nikdy neudělá, nikdy se spolu nepomazlíme. Starám se o něj a on mě vlastně ani nevnímá,“ říká smutně a závěrem dodává: „To je pro matku to nejhorší.“
Co to vůbec autismus je?
Jedná se o pervazivní vývojovou poruchu, tedy poruchu, která prostupuje vše, to znamená komunikaci, vztahy, motoriku, vnímání i poznávací schopnosti. Je to lékařská diagnóza, která se může vyskytovat souběžně s mentálním postižením, ale není tomu tak vždy.
Jak se tato porucha projevuje?
Objevují se například potíže v navazování kontaktu s lidmi, v zařazování mezi vrstevníky, nedostatek empatie, záchvaty vzteku a další obdobné příznaky. Problémy jsou také v oblasti komunikace. Autisté málo užívají gesta, nesprávně spojují slova a věty, zaměňují osoby a baví se stále o stejných tématech. Právě stereotypní chování je pro ně typické, stereotypně manipulují s předměty nebo jejich částmi a také se stereotypně pohybují.
Co je příčinou autismu?
Zatím není ani ve světě jednotný názor na příčinu této poruchy, ale převažuje genetická zátěž. Dále vícečetný porod, předčasný porod a přidružené postižení například neurologické, smyslové, mentální či metabolické.
Kolik takto postižených dětí v kraji evidujete?
Počet nově diagnostikovaných dětí stále roste. Na konci srpna jich v kraji bylo 524. Je nutné určit přesnou diagnózu dítěte, abychom ho mohli zařadit do vhodného zařízení, kde se může vzdělávat.
