„Říkáme tomu kolonizace. Přišli jsme tu před šesti lety jen s dvoukolákem, rolí koberce a ruční sešívačkou,“ líčí přibližně třicetiletý, zarostlý, leč nikterak extra zanedbaný, muž s „bojovým“ psem na vodítku. 

Jméno neprozradí, fotit se nechá pouze zezadu, ovšem jinak je sdílný.

„Dole je to města, nahoře lesáků – a odtamtud nás už vystěhovali,“ pokračuje s tím, že s kamarádem mají nové ležení dále na východ. Na území ohraničeném řekou Ostravicí, nákladní vlečkou, tratí do Beskyd a Vratimovskou ulicí prý zůstává Tomáš se dvěma černými psy, Danek a Martina.

A právě zmíněný pár s napůl ruskými a slovenskými kořeny v lese na Zárubku obývá hotovou rezidenci. Nahoře uzamčené dveře (se svastikou z ocelových prutů), dole otevřená padací branka jištěná závažími, vybavená zvonečky. Na cinkání nikdo nereaguje, venku stojí skútr s přívěsem.

„Danek je na veřejně prospěšných pracích,“ říká průvodce. Kolegu bezdomovce považuje za hodně technicky zručného a ve shánění věcí znalého. Nepřehlédnutelné jsou solární panely na střeše jeho slumu (na elektřinu k osvětlení) a má tam sprchu (se samospádem vody) i jiné vychytávky.

Areál chráněn koly žiletkového drátu

Uvnitř venkovní bazének, elektrická „chopper“ koloběžka s tlustými pneumatikami, spousta nářadí, propanbutanové bomby, součástky elektroniky, jízdních kol… Areál u Danka a Martiny je každopádně obehnaný živým a kovovým plotem a před nepovolanými chráněn koly žiletkového drátu.

Nahoře na haldě se žije podstatně skromněji: Jeden zchátralý stan s ohništěm a třemi deštníky na větvi a chatrč obklopená vypranými montérkami a dušemi z bicyklů (uvnitř evidentně kdosi je, ovšem o návštěvu nemá zájem). Lokalita je odlehlá, ostatní lidé se pohybují jen dole na cyklostezce.

„Již dříve jsme je vyzvali k likvidaci tohoto městečka,“ uvádí Jana Pondělíčková z radnice Slezské Ostravy. Její informaci potvrzuje i průvodce „kolonií“ bezdomovců: Vnímají tlak na opuštění Zárubku. Ten je na dohled od centra, ale jeho obyvatelé zde jsou pro zbytek světa doslova neviditelní.