Skoro dvanáct procent z celkového množství komunálního odpadu vytřídí Ostravané do barevných kontejnerů rozmístěných po městě. Nejvíce papíru, ale také plastů, skla a kovů.

Když se k tomu připočte objemný odpad, odpad ze zeleně či stavební odpad, který lidé vozí do sběrných dvorů, zachrání se celkem třicet procent z celkového množství odpadů, které vyprodukují Ostravané, a který by jinak skončil na skládce. Město přitom předpokládá, že množství vytříděného odpadu bude stále růst.

„Možnosti třídění pro občany se neustále rozvíjejí. V současnosti se například postupně doplňuje nádobami i centrum města. A připravují se nové kampaně na podporu třídění. Neplánujeme žádná čísla pro příští rok, ale orientujeme se na dlouhodobé zvyšování podílu vyseparovaných odpadů a udržení klesající produkce směsných odpadů,“ sdělila mluvčí ostravského magistrátu Andrea Vojkovská.

Zatímco loni činil podíl papíru, plastu a skla, které lidé vytřídí do barevných kontejnerů, necelých dvanáct procent z celkového množství odpadu, za pět let by to mělo být patnáct až dvacet procent. Celkově by mělo množství odpadu, které je určeno k dalšímu využití, vzrůst ze současných třiceti procent za pět let na čtyřicet až padesát procent.

Novinkou v poslední době je rozmisťování hnědých popelnic. Lidé do nich mohou ukládat biologicky rozložitelný odpad ze zahrádek, tedy trávu, listí, větve či spadané ovoce. Zeleň se sváží do kompostárny v Ostravě-Hrušově, kde se z ní vyrábí kompost či zeminový substrát. Možnosti třídění zavedením hnědých popelnic nekončí, další v řadě budou kontejnery na textil.

S tím, že by lidé mohli třídit i kuchyňské zbytky, se prozatím nepočítá. Nejsou k tomu totiž technické předpoklady. „V Ostravě ani blízkém okolí se v současné době nenachází žádné zařízení na termickou úpravu bioodpadů z kuchyní ani bioplynová stanice, která je schopna termicky neupravené bioodpady zpracovat. Proto v současné době v Ostravě systém sběru bioodpadu z kuchyní zaveden není a o nádoby nelze požádat,“ vysvětlila Vojkovská.

Kuchyňské zbytky tak končí na skládce s ostatním směsným odpadem. I tam se je ale město snaží nějakým způsobem využít. Odčerpává se tam totiž skládkový plyn, který vzniká při bilogickém rozkladu odpadů, a který je poté využit k výrobě elektrické energie.

K TÉMATU

Podle údajů Hnutí Duha využívá například Německo polovinu veškerého odpadu, Nizozemsko šedesát procent a belgické Vlámsko dokonce 72 procent. Česká republika recykluje asi dvacet procent komunálního odpadu. „Česká ekonomika každoročně vyhazuje na skládky nebo spaluje kvalitní recyklovatelné suroviny za tři miliardy korun. Jsou to naprosto zbytečně vyhozené peníze nás všech,“ uvedl Ivo Kropáček, vedoucí programu Odpady v Hnutí Duha.

GLOSA BŘETISLAVA LAPISZE

Mladý „ekolog“ v tom má jasno

„Tati, vypni ten větrák, zase to tu kouří a ten smrad dýchat nemusíme,“ prohlásil důležitě pořád ještě devítiletý synek, když jsem jej ve středu ráno autem vezl k babičce a dědovi. Jeli jsme po Rudné do Havířova a hutní firma po naší pravé ruce dýmila celkem slušně.

Po chvíli ticha kluk prohlásil, že by ty komíny všechny zboural a továrny zavřel. „Brácho, to není tak jednoduché. Pracuje tam hodně lidí, ti by přišli o práci a jejich kluci, třeba jako ty, by pak nejen nemohli jet na dovolenou, ale ani by si nemohli koupit poličan (ten má kluk hodně rád).

„No, já bych se uskrovnil, klidně bych se bez poličanu obešel, jedl bych třeba ty jogurty, co do mě stejně furt cpete,“ pronesl přesvědčivě náš mladý a když jsem se podíval do zpětného zrcátka, tvářil se tak, že jeho slovo platí. Raději jsem šlápnul na plyn a za chvíli jsme byli už mimo dosah kouřících komínů.

„Tady zas, křoví neposekané, tráva dva metry vysoká, také nějaký binec. Nikdo se o to nestará. Pamatuješ, jak jsme byli před rokem v té Francii, jak tam měli ty krásné živé ploty a vůbec,“ pokračoval kluk v kritice.

Další mé argumenty, že nejsme zatím tak bohatí jak Francie, že se životní prostředí zlepšuje i u nás, ale nejde to tak rychle, už nechal volně protékat z jednoho ucha do druhého a pak ven. Jen kroutil nesouhlasně hlavou.

Při zpáteční cestě, to už jsem byl v autě sám, jsem dumal nad tím, odkud ten náš kluk své ekologické názory pochytil, nebo spíše, kdo je do něj nahustil. Pak jsem si ale vzpomněl na to, jak jsem jej někdy před pěti lety při koupání v moři marně přesvědčoval, že když poplaveme trochu od břehu a on se tam, kousek dál od dalších plavců, vyčurá, nespáchá žádný zločin ani výrazně nezkazí kvalitu mořské vody.

Už tehdy čtyřletý klučina − ekolog − umíněně trval na tom, že do moře se čurat nesmí a já jsem s ním musel absolvovat asi půlkilometrovou cestu na nejbližší veřejné záchodky.