Jak se žije…
…UČITELCE ČEŠTINY V ANGLII

Do Anglie se vydala na zkušenou coby čerstvá absolventka Ostravské univerzity, aby se posunula blíže svému kariérnímu snu vyučování češtiny pro cizince.

Dnes, o více než pět let později, vede v Londýně vlastní jazykovou školu, kromě dalších jazyků studuje i psychiku studentů a tvrdí, že především pozitivní přístup dokáže zázraky. „Někdy si připadám trošku i jako terapeutka,“ směje se lektorka, která pochází z Kopřivnice.

Sedíme v kavárně na Oxford Street, jedné z nejrušnějších ulic Londýna a snad i Evropy, kterou denně projdou statisíce lidí. Je zhruba pět hodin odpoledne, a pošmourné „anglické“ počasí se nám nyní naštěstí vyhýbá venku je při sedmnácti stupních krásně jasno, což je zde zvláště na podzim docela vzácnost.

„Tak můžeme, dnes mám času dost. Učím až za dvě hodiny,“ usměje se Michaela Sanytrová, která jinak žije, jako většina Londýňanů, v ustavičném spěchu.

Řídí totiž jazykovou školu Czech Language Club, k tomu navíc sama učí patnáct studentů. A jak prozrazuje, přesně tak si to kdysi, když poprvé opouštěla Ostravu, představovala.

Jak dlouho vaše jazyková škola vůbec funguje?

Už druhým rokem. Máme zhruba šedesát studentů, z toho asi třicet dětí. V Londýně je možné studovat češtinu třeba i na univerzitě či ve velkých jazykovkách, každopádně my jsme spokojeni a vše probíhá tak, jak jsme plánovali.

Jaká může být pro cizince motivace učit se česky, navíc v britské metropoli?

V první řadě český partner nebo partnerka, potom určitě děti. Když totiž partner doma mluví s dětmi česky, a cizinec jim nerozumí, je to frustrující. Česky se chce člověk učit i kvůli práci například velvyslanci, lékaři, kteří se chystají na stáž, nebo i různí podnikatelé, kteří se v Česku chtějíkoupit nemovitost a následně ji pronajímat. Každý je úplně jiný a společné mají všichni jen to, že se chtějí učit česky. Jinak pracují jako právníci, lékaři, umělci nebo i politici a působí v naprosto odlišných sférách.

Kolik máte studentů, kteří jsou schopni konverzace blížící se rodilým Čechům?

Jen pět, ani jeden přitom na tuhle úroveň nedošel se mnou. Učím je třeba tři roky, oni sami pak češtinu studují mnohem déle. Někteří dokonce bydleli nějakou dobu v Praze. To vždy ráda slyším, protože tvrdím, že k naučení cizího jazyka musíte nějakou dobu v zemi pobýt, popřípadě mít odtud partnera. Jinak to jde jen velmi těžko.

Jak dlouho trvá, než je student schopen komunikovat sám a bez pomoci?

Většinou od roku do tří let. Jazyk se není možné naučit za měsíc nebo za dva, jak někteří chtějí. Přijdou třeba s tím, že potřebují za dva měsíce mluvit, aby si mohli najít práci. Nemyslím si, že je to možné, a ani jim to neslibuji. Po takové době se člověk může domluvit, ale spíše v restauraci či obchodě.

Souhlasíte s názorem, že učitel se rovněž musí neustále vzdělávat?

Ano, proto mám tuhle práci ráda. Člověk se pořád dozvídá něco nového a stereotyp neexistuje, nebavilo by mě jen sedět a nic pro sebe v tomhle směru nedělat.

Jakým stylem probíhá sebevzdělávání u vás?

Absolvovala jsem několik kurzů výuky na Univerzitě Karlově, byla jsem v Bruselu… Kurzů, které vás něčím obohatí, je čím dál víc, čeština pro cizince je totiž v současné době vzkvétající obor. Chodím i na přednášky londýnských univerzit. Tam se zase zaměřují na výuku cizího jazyka obecně, nejen češtiny. Můžu tak slyšet zkušenosti a techniky od odborníků, kteří už v oboru působí opravdu dlouho.

Je nějaké odvětví, na které se zaměřujete nyní?

Momentálně mě zajímá problematika psychiky. Jak k výuce přistoupit, když je student ve stresu nebo nestíhá kvůli práci. Co dělat, když je unavený, má blok kvůli dyslexii a podobně. 

Co tedy dělat se studentem, který je pracovně dost vytížený a je pro něj těžké se soustředit?

Po devíti hodinách v práci má takový problém každý. Musíte navíc počítat i se stresem, fyzickou únavou, dále třeba s traumatem ze školy, kde se student kdysi učil francouzsky a učitelka ho zesměšňovala. Každý člověk si nese jakýsi pomyslný batoh a vy ho toho batohu musíte zbavit.

Jenže s lidmi, kteří mají psychický blok ze špatné zkušenosti, to musí být, lidově řečeno, běh na dlouhou trať.

Pozitivní přístup dokáže zázraky. Po každé větě a cvičení je třeba povzbuzovat a připomínat, co už student dokázal a kam se posunul. Vítaným zpestřením je rovněž zakomponování něčeho, co člověka baví když má někdo rád jídlo, zkouším na něm postavit výuku, pokud sport, tak si povídáme na tohle téma. Pak vidíte, jak úplně ožije. Klíčem k úspěšné výuce je poznání studenta, někdy si připadám skoro jako terapeutka. (smích)

V takové chvíli vás asi výuka naplňuje nejvíce, že?

Já jim i říkám, ať si klidně vymýšlejí, jen ať mluví. Někdo povídá jen o tom, jak se má, protože Londýn je natolik hektický, že se jich na to celý týden nikdo jiný nezeptá. V práci nestíhají, doma se sotva mihnou. Hodina češtiny je pak pro ně takový příjemný únik z reality.

Navštěvujete třeba i české workshopy, abyste sama mohla srovnávat s kolegy?

Snažím se, když je čas, jsou vždy opravdu zajímavé. Jednou jsem u nás byla na školení, kde se sešli lektoři z celého světa. Workshop probíhal dva týdny a předávaly se zkušenosti, tudíž mám povědomí spíše o tom, jak se učí ve světě než u nás. Záštitu však měli vyučující z Univerzity Karlovy, kteří přímo obor čeština pro cizince vyučují.

Z jakých zemí lidé přijeli?

Třeba z Rumunska, kde je velká česká komunita. Paní lektorka se tam i narodila, čeština tehdy byla taková dost archaická, skoro jako z devatenáctého století. A ona teď takhle mluví, bylo to opravdu zajímavé. Pak dojeli lidé ze Švýcarska, kde je krajanů rovněž spousta, Německa, Dánska, v Americe jsou velké školy, na Ukrajině…

Vy učíte anglicky mluvící studenty, neměla jste někdy problém třeba se skotským přízvukem?

Snažím se je rychle naučit česky, aby nepoužívali angličtinu. (smích) Skoti mají nicméně krásný přízvuk, umí i pěkné české „ch“ a „r“, což Angličanům dělá problém.

Vytvořila jste studentům vztah i k české literatuře?

Věřím, že ano. Někteří čtou zkrátka rádi, někteří vůbec, tak ty nezajímá ani česká, ani anglická literatura. (smích) Minimálně u poloviny jsem ale zájem zaregistrovala. Navíc jim doporučuju české knížky neustále.

Co konkrétně?

U začátečníků není moc na výběr, je třeba použít zjednodušenou četbu. Existují Malostranské povídky upravené pro cizince, Staré pověsti české… Nejsou to podle mě nejlepší díla české literatury, ale studenti je čtou. Doporučovala jsem také Jaroslava Haška, Švejka tady totiž lidé znají, sem tam i Bohumila Hrabala, dále Radku Třeštíkovou, Patrika Hartla nebo i Petra Šabacha… Zaslechla jsem sice názory, že nejde o vysokou literaturu, ale ty přecházím. Důležité přece je, že se studentům líbí.

Třeba u Petra Šabacha máte nicméně humor, který pochopí pouze Čech.

Angličan si takových pasáží mnohdy ani nevšimne. Pak je s ním procházím a ptám se: Tohle je vtipné, víš proč? Většinou nevědí, tak jim vše vysvětlím a pak se smějí. Mnohem více než knížky ale frčí filmy, jsou totiž stravitelné pro všechny.

Máte pozitivní ohlas na výuku i od partnerů studentů?

Mimo hodiny se studenty sociální kontakt nemám, takže málokdy. Občas student slyší něco přisprostlého a pak to použije doma, aniž bych ho to naučila já. (usmívá se)

Od cizince to musí vyznít dost komicky.

Jeden pán byl se svou partnerkou v Americe, a když měli volný den, vyhrkl na ni: Hele, máš dneska plán? (smích) Klasicky „neoblíbené“‘ jsou imperativy, student totiž po hodině přijde domů a řekne partnerce: Ahoj, uvař guláš! To by se nelíbilo ani Češkám. (smích) Jsou to vtipné situace a prostě jen slova použitá v nevhodných situacích. Často se ale studenti ptají i na „miluji tě“ a podobně, takže umí říkat i hezké věci.

Autor: Šimon SEDLAŘÍK