O lyžařské kurzy pro děti je ve velkých městech mezi rodiči stále velký zájem. Potvrzuje to i dlouholetá lyžařská instruktorka ostravského Střediska volného času Korunka Kateřina Smičková, která pořádá během zimy pravidelné autobusové zájezdy na Praděd.

„Lyžování je určitě jeden z nejhezčích zimních sportů, kdy se skloubí sportovní aktivita s pobytem v přírodě. Myslím si, že pokud se dítě naučí lyžovat, tak ho to potom na horách více baví, což je podle mě ze všeho nejdůležitější,“ říká Kateřina Smičková.

Jak jste se dostala k tomu, že učíte děti lyžovat?

U nás to bylo jasně dané, protože táta byl horolezec a prakticky každý víkend nebo prázdniny jsme byli na horách. V zimě na lyžích, v létě na skalách v Adršpachu. I když jsem se pak přestěhovala do Ostravy, láska k horám mi zůstala. Mám ráda tu zimní romantiku, kdy se dívám na zasněžené kopce, kolem je ticho a pohoda. Naplňuje mě, že mohu díky své práci tyhle zážitky předávat dětem v lyžařské škole.

Ostravská lyžařská instruktorka Kateřina Smičková.Středisko volného času Korunka má s pořádáním lyžařských kurzů dlouholeté zkušenosti…

Je to tak. Korunka vznikla z někdejšího krajského domu pionýrů a mládeže. Toto zařízení mělo opravdu bohatou lyžařskou minulost, jeho pracovníci ve spolupráci s ČSTV organizovali nejen lyžařské výcviky, ale také závody a další zimní aktivity. Nastoupila jsem zde po revoluci, kdy se už jednalo o dům dětí a mládeže. Okamžitě jsme začali na tuto činnost navazovat, rozjeli jsme rekreační kurzy lyžování pro děti, a to i pro ty nejmenší.

Byl o tyto kurzy už tehdy zájem?

Velký! Nikdo to moc nedělal, protože s malými dětmi je práce náročnější, a navíc pár let po revoluci u nás nebylo tolik dětských lyžařských parků jako dnes. Chyběly dětské vleky, a hlavně posuvné koberce. Nyní je už vše mnohem jednodušší. A mám samozřejmě radost, že zrovna letos slavíme dvacátou sezonu, kdy pořádáme lyžařský kroužek pro děti od čtyř let.

Máte pořád plno?

Je to každý rok stejné. V prvním pololetí, tedy v prosinci a lednu, jsme plně obsazeni, pak zájem z nejrůznějších důvodů trošku uvadá. Děti jezdí na lyže od prosince každou sobotu, takže už toho mají v únoru taky dost, chtějí si vyzkoušet třeba i další aktivity nebo si jen tak doma o víkendu zalenošit. Což je úplně pochopitelné.

Jak bojujete s konkurencí?

My si jdeme opravdu svou cestou a po dvaceti letech snad mohu říct, že jdeme správným směrem. Naučili jsme lyžovat spoustu ostravských dětí, řada z nich je už v dospělém věku a vodí k nám své ratolesti. Z toho mám vždycky radost. Ale jinak je samozřejmě konkurence rok od roku větší. Každé moderní a velké středisko má svou vlastní lyžařskou školu. My to děláme trošku jinak, děti k nám dochází po celou zimní sezonu v týdnu na tréninky, kde se postupně seznamují s lyžařskou výstroji a výzbrojí, dozvídají se informace o horách, kam jezdíme, vše hravou formou. Úzce spolupracujeme s rodiči, kteří oceňují i to, že během sezony si děti najdou v kroužku kamarády, a navíc dobře znají i své instruktory, kteří jsou s nimi na horách.

Proč jste si vybrali k výcviku zrovna Praděd?

Jezdili jsme dlouhou dobu na Pustevny, kde byla spousta lyžařských vleků pro různě zdatné lyžaře a na sjezdovkách nebylo hodně lidí, což je z hlediska bezpečnosti dětí pro nás klíčové kritérium. Bohužel, časem se zde začaly sjezdovky rušit, omezovaly se počty vleků a nakonec byly dětské vleky zrušeny úplně. Měli jsme i problémy se sněhem, takže když bylo nejhůř, jeli jsme na Praděd. A zjistili jsme, že cesta do Jeseníků má spoustu výhod.

Můžete být konkrétní?

Je tam podstatně méně lyžařů než na známých sjezdovkách v Beskydech. Důvod je zřejmý, u lidí dnes rozhoduje hlavně dopravní dostupnost. Sjezdovky na Pradědu leží v národní přírodní rezervaci, není tam dovoleno umělé zasněžování, takže děti lyžují pouze na přírodním sněhu. V kombinaci s nejčistším vzduchem je pro ně sobotní výlet na Praděd balíčkem několika „nej-“ pohromadě. A když pak vyjedeme pod Petrovy kameny, koukáme na tu krásu z kopce a šestileté dítě vám poví, že je to jako v pohádce, tak vím, že jsme vybrali dobře.

Hodně oblíbené jsou i lyžařské kurzy během jarních prázdnin, kdy jezdíte už deset let do Pece pod Sněžkou.

Začala jsem tam jezdit na kurzy instruktorů a zjistila jsem, že v této lokalitě nemá nabídka lyžařských a zimních aktivit pro děti u nás konkurenci. Je zde největší zázemí pro malé lyžaře na jednom místě, spousta lyžařských atrakcí. Nejpopulárnější je momentálně asi jízda se psím spřežením po hřebenu Krkonošského národního parku. Navíc i v Peci pod Sněžkou je vysoká vlhkost vzduchu, a tedy příznivé podmínky k dýchání pro děti z města.

V kolika letech je podle vás a vašich dlouholetých zkušeností nejlepší začít lyžovat?

Učit lyžovat můžeme děti zhruba od tří let, záleží ale hodně na fyzických schopnostech a mentální vyzrálosti dítěte. Měli jsme několikrát v lyžařské školce dvojčata, kdy jedno bylo úplně v pohodě a po několika sobotních výjezdech jezdilo na vleku. Druhý sourozenec se však trápil celou sezonu. Dát vlastní dítě na výuku někomu jinému, i když je rodič sám výborný lyžař, je určitě lepší. Rodinná výuka většinou skončí v slzách a často hádkou. Na děti se nesmí u lyžování tlačit a nutit je. V tom je určitě naše velká výhoda. Děti ve skupině totiž vidí, že jsou na tom stejně, že to ze začátku nikomu nejde, a postupně začínají chápat, že je lyže poslechnou, že to jde. Začnou si na lyžích různě hrát i mezi sebou, což je moment, kdy je to baví a máme vyhráno. Na naše zájezdy jezdí malé i velké děti. Momentálně máme v kurzu i sedmnáctileté snowboarďáky.

Hodně lidí považuje lyžování za drahý sport…

Já si to nemyslím, i když určitě najdeme i levnější sporty. Ale rodiče by si měli uvědomit, že děti nepotřebují vždy jen nové sportovní vybavení. V každém městě funguje několik sportovních bazarů, kde se dají lyže za rozumné peníze pořídit. Hodně populární jsou také celoroční půjčovny kompletního vybavení, které nabízejí velké specializované lyžařské prodejny.

Řada dětí váhá už v útlém věku, zda mají lyžovat, nebo jezdit na stále populárnějším snowboardu. Co doporučujete?

Lyže jsou pro děti na naučení jednodušší, mají totiž obě nohy volné. U snowboardu se musí naučit padat tak, aby si při pádu nedávaly ruce pod sebe, aby nedocházelo k úrazům. A malé děti to moc nechápou. U nás většina dětí začíná s lyžemi, až pak se učí na snowboardu. Někdo to potom střídá a někteří přesedlají úplně z lyží na prkno. U těch starších je to pak i o životním stylu, snowboard je více kreativní, a já myslím, že i rebelský. My do toho ale dětem ani rodičům nemluvíme, je dobře, že si dnes mohou vybrat. Pro nás je hlavní, že si užijí zimu na horách.