Žáci ze školy pojmenované po generálu Škarvadovi vypustili do vzduchu balonky v barvě české trikolory a odebraly se na pochod na Skalku, kde byl připraven branný program. U ZŠ Gen. Z. Škarvady se uskutečnil pietní akt a vevnitř setkání příbuzných a přátel válečného hrdiny.

Poruba byla jeho domovem od roku 1966 až do smrti v roce 2013.

ODCHOD DO ANGLIE

Osud brigádního generála Zdeňka Škarvady je spjat s letadly. Narodil se v listopadu 1917 v Olešnici na Vysočině. Do školy leteckého dorostu v Prostějově nastoupil v sedmnácti letech. Po výcviku a vojenské přísaze nastoupil ke 41. letce v Hradci Králové jako pilot. V Pardubicích pak cvičil vyšší akrobacii a byl jmenován polním pilotem. V březnu 1939, po německém záboru, byl z armády propuštěn.

Začátkem června 1939 odjel do Ostravy a přešel do Polska. Čeští letci chtěli proti nepříteli bojovat ve francouzské cizinecké legii, kam se chystali odplout lodí. Škarvada ale nastoupil k polskému letectvu. Jenže válka měla rychlý spád a z českých letců v polských službách se stali sovětští váleční zajatci.

Jak se ale rozbíhala válka, Velká Británie potřebovala vyškolené piloty. Česká exilová vláda v Londýně jednala se Sověty a výsledkem bylo, že zajatí piloti mohli odjet. Cesta vedla na jih kolem celé Afriky. V říjnu 1940 dorazili Češi do Liverpoolu.

Škarvada vzpomínal: „Ačkoliv byla Anglie bombardována, překvapil nás pořádek a disciplína. Už v listopadu jsem byl přijat do RAF.“ Následovala tvrdá práce, školení, výcvik, výuka angličtiny. Teprve později došlo na létání. Šťastnou náhodou se dostal ke 310. československé stíhací peruti, které v té době velel podplukovník Alexander Hess, Škarvadův velitel z Pardubic.

Pak už to byla válka se vším všudy, létal nejprve na hurricanu, později na spitfiru MK VB. V únoru 1942 mu nad lamanšským kanálem vysadil motor, takže musel vyskočit. Bylo to v únoru, po dopadu se sice vesta nafoukla, ale s dinghy záchranným člunem byly potíže. V ledové vodě ztrácel vědomí. Když se probral, byl na německé lodi, odkud po připlutí do přístavu putoval do zajateckého tábora.

POCHOD SMRTI

„Někdy mám dojem,“ zamýšlel se generál Škarvada, „že je snad zakázáno o zajetí psát, protože to z mého vyprávění každý vyškrtne.“

Prošel několika zajateckými tábory, dostal se i do východního Pruska a Litvy, do městečka Heidekrugg. Odtamtud, když se přiblížila fronta, museli zajatci nákladní lodí do Štětína a pak většinou pěšky ke Kolbergu, dnes polským Tychowicím. To byl poslední tábor a jmenoval se Stalag Luft 6. Odtud později začal nepřetržitý pochod před postupující frontou.

„Přečetl jsem si v novinách, že tento pochod smrti trval šest dnů, ale kdepak,“ namítal Škarvada. „Vyrazili jsme v pětačtyřicátém na cestu šestého února a tato opravdová cesta smrti skončila až druhého května. Ušli jsme přes tisíc kilometrů.“

Nocovalo se venku, často na sněhu, bylo dobré, když mohli přespat ve stodole. Jenže spojenečtí piloti stříleli po všem, považovali zajatce za kolonu Němců. Bylo mnoho mrtvých. Když se ho někdo zeptal, proč vlastně šel bojovat, ačkoliv mohl zůstat doma, považoval to generál za urážku. Takto se ptávali hlavně komunisté. Odpovídal: „To jsem tu měl sedět a dívat se, jak nepřítel plení národ a hubí republiku?“

PONIŽOVÁNÍ KOMUNISTY

Zažil nejkrásnější chvíle svého života: vítězný den Evropy osmý květen 1945. Když se vrátil do vlasti, dělal jeden čas velitele leteckého a stíhacího výcviku, učitele létání v Hradci Králové a v Pardubicích. Jenže pak přišli sovětští poradci. Západní letci byli vyhozeni z armády nejurážlivějším možným způsobem.

Zdeňka Škarvadu vystěhovali i s rodinou z brněnského bytu, byl degradován na vojína. Mohl pracovat jen v dělnických profesích, kterých vystřídal hodně. Stal se horníkem v lupkových dolech u Jevíčka, později odešel do Ostravy, kde pracoval v dolech Zárubek a Alexander.

Ostrava se mu stala domovem, žil tady bezmála půl století. Částečně rehabilitován byl sice už v roce 1965, vrácena mu byla hodnost podplukovníka. Skutečné rehabilitace se ale dočkal až po roce 1990; prezident Václav Havel ho povýšil do hodnosti brigádního generála. Zemřel 11. května 2013, bylo mu 96 let.