Stojím na náměstí v Žilině. Prostranství obklopují historické domy s podloubím, budovu radnice zakrývá lešení s plachtou. Uprostřed náměstí stojí betlém a vánoční strom s červenými baňkami. Obří světelnou kouli obhlíží dvojice seniorů, Zdena a Jiří.
„Havel? Prostě Havel. Včera o něm byl pořad v televizi. Prožil si všelicos. Pro nás byl normální, v pohodě, nikomu nic neudělal,“ odpovídá na otázku, jak vzpomíná na posledního československého prezidenta, sedmašedesátiletá Zdena.
„Jako náš Husák. Nejdřív byl v base, potom na Hradě. Prezidenti asi mají takovou cestu, nejdřív jsou dole, potom nahoře,“ uvažuje šestašedesátiletý Jiří.
„Amnestie byla katastrofa“
Devadesátá léta na Slovensku podle něj nestála za nic. „Zabíjelo se tu, vraždilo, mafiáni. A ještě jak Havel vyhlásil amnestii, to byla katastrofa. Ti propuštění pak zabíjeli, znásilňovali. Po amnestii spousta lidí zbytečně zahynula. Havel měl dobré stránky, ale i horší,“ dodává rodák z Českých Budějovic, který na Slovensku žije od jednoho roku.
close
info
Zdroj: Deník
zoom_in
Na nedalekém náměstí Andreje Hlinky popíjí svařák skupinka žen kolem padesátky. „Já a politika! Havel, no, sametová revoluce. Měla jsem dvacet let, měsíc po svatbě. Já politiku neprožívám, doteď mi nic neříká,“ odpovídá žena v černém kabátu. „Jen je škoda, že za něco jiného jsme bojovali a něčeho jiného jsme se za těch třicet let dožili. Teď to nemá s demokracií nic společného, hlavně tady na Slovensku. Mám pocit, že Češi si vždycky dovedli všechno vybojovat a vyřešit lépe než my,“ dodává žena v červeném kožichu.
Pohled Čechů a Slováků na Václava Havla se liší. Vypovídá o tom průzkum, který před třemi lety provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění a Inštitút pre verejné otázky. Zatímco u českých respondentů převažovalo kladné hodnocení Havla nad záporným v poměru 66 ku 14, u slovenských jen v poměru 39:23.
Osobnost, ikona, bohém
Co se v souvislosti s Václavem Havlem vybaví mladým Slovákům? „Česká republika. Prezident. Významná osobnost. Taková ikona. I nějaký film teď o něm jde v televizi,“ vybavují si Natálie a Alžběta, které na Žilinské univerzitě studují krizový management.
Narodily se v roce 2001, dva roky před koncem Havlova mandátu jako českého prezidenta. „Ve škole se o něm moc neučí. Vybavujeme si ho z takových všeobecných znalostí, z vyprávění rodičů, prarodičů a tak,“ dodávají.
close
info
Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň
zoom_in
Deník na návštěvě ve slovenské Žilině, prosinec 2021.
Kampus Žilinské univerzity stojí na kopečku nad městem. I když se zde v souvislosti s koronavirovými omezeními prezenční výuka nekoná, na náměstí mezi jednotlivými fakultami sem tam prochází skupinky studentů.
„Havel? Přemýšlím, co říct slušného. Byl to takový bohém, co si rád užíval. Víme, že to byl prezident, měl pěknou ženu, Dagmar byla kočka. Byla jsem na filmu o něm, byl tam vykreslený, i co prožil ve vězení. Nevím ale, jaký si na to udělat názor, mě se to moc netýkalo,“ říká Veronika, studentka strojní fakulty. „Myslím, že naše generace celkově mnoha informacemi o Havlovi nedisponuje. Jak říkali kolegové, víme, že to byl prezident, ale to je asi tak všechno. Víc bychom vám dokázali povědět o Mečiarovi,“ poznamenává její kolega Vladimír.
„Nevím, jestli to nebyl on, kdo zastavil zbrojařský průmysl. Mluvilo se o tom, jestli to bylo dobré nebo špatné rozhodnutí. Vím, že zbrojní průmysl ze Slovenska přestěhoval do Čech, bylo to takové mínus,“ dodává další ze skupinky, Jakub Fiačan.
„Zdevastoval nám Martin“
O hodinu později a třicet kilometrů dál stojím před vrátnicí bývalého podniku ZŤS Martin. Závody ťažkého strojárstva byly jedním z největších strojírenských komplexů socialistického Československa a sídlo měly právě zde, v padesátitisícovém Martině. Orientovaly se na výrobu stavební, lesnické a zemědělské techniky, lodí či lokomotiv, ale také na výrobu těžké vojenské techniky: tanků či obrněných vozidel.
Areál ZŤS v Martině je dnes ožívající brownfiled. Sídlí v něm zhruba čtyřicítka firem nejrůznějšího zaměření. Podél hlavní cesty stále stojí rezivějící potrubí a v silnici kolemjdoucí spatří zaasfaltované koleje, po nichž neprojel vlak snad desítky let.
close
info
Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň
zoom_in
Deník na návštěvě ve slovenském Martině, prosinec 2021.
Nikam by také nedojel, koleje náhle končí u zdi moderní haly. V sousedství přitom stojí rozlehlá opuštěná pětipatrová budova, za níž bagry dokončují demolici osmihektarového komplexu starých hal.
„Jaké mám vzpomínky na Havla? Normální. Zdevastoval nám Martin, vzal nám odtud tanky, ale jinak v pohodě,“ říká žena, kterou před druhou hodinou odpolední potkávám v areálu bývalých strojíren.
Deník na návštěvě Martina, prosinec 2021:
Fotogalerie: Deník v Martině, prosinec 2021, Slovensko
„Já jsem tu sice pracovala dost dlouho, ale na tancích jsem nedělala. Když to končilo, byla to těžká doba, strašně se propouštělo. Úplně to tu padlo. Areál v poslední době ožil, alespoň něco v Martině,“ dodává. Podíl vojenské výroby dosahovat osmdesátých letech 20. století padesáti procent z celkové produkce ZŤS. K velké redukci vojenské výroby přitom došlo už na sklonku socialismu, a to v souvislosti s podpisem smluv mezi státy Varšavské smlouvy a NATO o zmenšení stavu konvenčních zbraní v Evropě.
Rozpad východních trhů
„V roce 1989 klesla tato produkce na 54 procent, v roce 1990 na 45 procent objemu proti roku 1988. Tento trend pokračoval dál až do úplného zastavení výroby tanků a bojových vozidel pěchoty. Šlo o obrovský zásah vyžadující konverzi výrobního programu. Politické změny a související rozpad východních trhů měl velký dopad i na civilní produkci a celou skupinu ZŤS, která zanikla 1. července 1990,“ stojí v článku, jehož autory jsou čelní představitelé někdejšího koncernu ZŤS, a který loni publikoval slovenský časopis Motor.
„Přímo v Martině mohlo dělat určitě přes deset tisíc lidí. Pracovalo se pořád na tři směny. ZŤS mohl být kromě železáren v Košicích největší zaměstnavatel na celém Slovensku,“ uvažuje František Feit, který před budovou bývalého podnikového ředitelství čeká na autobus.
„Přestala zbrojní výroba a státní podnik se rozdělil na jednotlivé sekce. Každá pak fungovala v soukromé režii. Z původní výroby tu zůstaly jen Lombardini motory,“ dodává.
close
info
Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň
zoom_in
Deník na návštěvě ve slovenském Martině, prosinec 2021.
Spojení prezidenta Havla s krachem strojíren je nicméně v Martinu i třicet let po těchto událostech stále živé. „Už před převratem se omezovala výroba, dělaly se inovace. Ale Havel to úplně odrovnal. Hodilo se mu dát všechnu výrobu tanků do Škodovky v Plzni a vyrábět je tam. Když jsem dělal mistra ve státním podniku, jezdil jsem na služební cesty a ze strojírny jsme rozváželi vstřikovací čerpadla a jiné věci, které pak šly do tanků, které se vyráběly v Čechách,“ vzpomíná Milan Kožuch.
Povídáme si v centru Martina, jen pár kroků od budovy dnešní spořitelny, kde byla v roce 1918 přijata Martinská deklarace. Tou Slováci vyjádřili souhlas s vytvořením Československé republiky. Zatímco historická budova v centru má silnou vazbu na počátky československé republiky, průmyslový areál na druhém břehu řeky Turiec zase symbolizuje na její konec.
ROZHOVOR K TÉMATU
Byl lakmusový papírek, vzpomíná na Václava Havla spoluzakladatel Veřejnosti proti násilí Martin Bútora
/FOTOGALERIE/ Sociolog a spoluzakladatel Veřejnosti proti násilí Martin Bútora patřil začátkem 90. let k blízkým spolupracovníkům Václava Havla. „Fungoval jako velmi citlivý lakmusový papírek,“ říká o postoji slovenské veřejnosti k Havlovi vysokoškolský pedagog a čestný prezident Institutu pro veřejné otázky v rozhovoru pro Deník.
Jak byl Václav Havel na Slovensku vnímán začátkem devadesátých let?
"Vnímání Václava Havla na Slovensku se odvíjelo od toho, kam se Slovensko posouvalo. Po rozdělení Československa ho vnímali přívrženci Vladimíra Mečiara spíše negativně, zatímco oponenti nové vládní moci si k němu zachovali pozitivní postoj. Ještě předtím si sociologové všimli, že fungoval jako velmi citlivý „lakmusový papírek“. Ti lidé na Slovensku, kteří mu ve výzkumech důvěřovali, pociťovali zároveň větší tužbu se integrovat do Evropy, byli tolerantnější k různým podobám jinakosti, vstřícnější vůči příslušníkům maďarské menšiny, neházeli všechny Romy do jednoho pytle, kritičtěji hleděli na minulost válečného slovenského státu i socialistického Československa. Politici, kteří je reprezentovali, se však těšili menší důvěře a přiměřeně tomu se s nimi v takovémto vnímaní „vezl“ i Václav Havel.
Václav Havel v jádru nové moci:
Fotogalerie: Poslední revoluce: Václav Havel v jádru nové moci
Jak se vnímání Havla měnilo v průběhu času?
Jak rostl odpor vůči Mečiarovým autoritářským praktikám, který potom po obrovské občanské mobilizaci ve volbách v roce 1998 vedl k porážce Vladimíra Mečiara, docházelo v této souvislosti i k příznivějšímu nazírání na Václava Havla, který krátce po volbách Slovensko navštívil. Prodemokratičtí reformní politici a s nimi i rostoucí část veřejnosti oceňovali i jeho podporu toho, aby se Slovensko ocitlo ve stejném politickém, hospodářském a bezpečnostním prostoru jako Česko. V roce 2001 vystoupil v Bratislavě s klíčovým, v zahraničí ostře sledovaným projevem na konferenci lídrů zemí, které podobně jako Polsko, Maďarsko a Česko usilovaly o členství v NATO. Obhajoval právo nových demokracií rozhodovat o svém osudu a nedat si diktovat od Ruska, které si, jak říkal, musí ujasnit, kde končí jeho hranice.
Jaké bylo spojení Václava Havla se Slovenskem v jeho poprezidentském období?
V roce 2006 oslavil své sedmdesáté narozeniny v Bratislavě, kde mu ve Slovenském národním divadle udělili čestný doktorát Vysoké školy múzických umění. V létě 2008 navštívil největší slovenský hudební festival Pohoda, podepisoval své knihy, poslouchal hudbu, sledoval divadlo a jeho rozhovor kromě diváků v přeplněném stanu díky velkoplošné obrazovce sledovaly tisíce přítomných mladých lidí. Týden před svým odchodem, 10. prosince 2011, převzal v Praze cenu Nadace Jána Langoše za příspěvek k obhajobě lidských práv. Před ním byli jejími zahraničními laureáty bývalý maďarský prezident Árpád Göncz, kubánské Dámy v bílém a Dalajláma.
Jak na Václava Havla nahlíželi Slováci v průzkumech veřejného mínění?
Ve výzkumu uskutečněném krátce po jeho odchodu v roce 2011 byl pro respondenty člověkem, který významně ovlivnil boj proti komunistickému režimu v bývalém Československu (80 %); významným obhájcem lidských práv (78 %); člověkem zastávajícím mravní ideje, které jsou důležité pro dnešní dobu (65 %); a osobností významnou pro Slovensko (65 %). I v následujících letech se ve vědomí občanů Slovenska spojoval se sametovou revolucí, která podle většiny občanů (58%) patří mezi hvězdné okamžiky moderní slovenské historie. Po prezidentovi Masarykovi je Václav Havel na Slovensku druhou nejpříznivěji hodnocenou českou politickou osobností.
Je na Slovensku v širších společenských vrstvách živý odkaz Václava Havla?
I na Slovensku už odhalili lavičky Václava Havla, první v roce 2018 v Košicích, za účasti Lecha Wałęsy, Karla Schwarzenberga a bývalého prezidenta Rudolfa Schustera, druhou v roce 2020 v centru Bratislavy. Při státních návštěvách v České republice vzdali Václavu Havlovi hold prezident Andrej Kiska i prezidentka Zuzana Čaputová. Havlův odkaz je stále živý i v uměleckých a intelektuálních kruzích, média se jeho životu a odkazu věnují právě při výročích jeho narození anebo skonu. To platí i pro současné desetileté výročí jeho úmrtí.
