V rámci ostravsko-opavské diecéze má na starosti i další kaplany, kteří docházejí za nemocnými do zdravotnických zařízení. A kromě toho vypomáhá jako kaplan ve farnosti v Ostravě-Zábřehu.

Jak jste se dostal k práci s nemocnými?

To už je hodně dlouho. Po teologické fakultě jsem dělal civilní službu v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Zde jsem pracoval jako ošetřovatel u lůžka nemocných. V té době už mne oblast zdravotnictví oslovila. Když jsem pak působil v Čeladné, dojížděl jsem do Frýdku do soukromého rehabilitačního zařízení. Spolupracoval jsem roněž s ostravským hospicem. A když mne pan biskup přeložil zpět do Ostravy, měl jsem jasno, co chci dělat. V rámci katolické církve už v republice působí asi padesátka nemocničních kaplanů, v ostravsko-opavské diecézi je nás pět. Máme i svou asociaci a vzdělávání.

Na která oddělení v nemocnicích si vás nejčastěji žádají?

Nejvíce na onkologii nebo do léčebny dlouhodobě nemocných. A nejde jen o věřící. Existuje dost velká skupina lidí, kteří nejsou nevěřící, ale spíše hledající. A také lidé, kteří mají ke křesťanství blízko. Třeba vyrůstali v křesťanském prostředí a teď se k tomu vracejí. I pod vlivem nemoci. Navíc duchovní doprovázení nemocných není jen záležitost seniorů, ale i mladších.

S čím se svěřují? Jen s obavami z nemoci, nebo i s dalšími starostmi?

Na prvním místě je to opravdu nemoc, ale hned v závěsu často řeší i vztahové věci. Rodina je pro nemocné velkou motivací. V nemocnici trpívají pocitem samoty, zvláště když jsou z větší dálky a příbuzní nemají možnost za nimi častěji dojíždět. A někdy se přes rodinné záležitosti dostáváme i ke spirituální oblasti.

Setkal jste se i s pacienty, kterým nemoc přinesla do života něco pozitivního? Najednou začali vnímat věci, které dříve neviděli…

Ano. A ne jednou. Je to vždy velmi osobní, když to říkají. Já vidím, že to neříkají jen tak, že to opravdu prožili skrz drsnou zkušenost se svou nemocí. To nevnímá obvykle člověk v první fázi, kdy onemocní, ale když je nucen se s nemocí vyrovnávat delší dobu. Setkávám se s tím, že se pak umí radovat z drobností, že se těší na běžné věci. Umí si, v tom nejlepším slova smyslu, užívat každý den, který je jim dopřán, když jde o nevyléčitelně nemocné. A také vnímám, jak nemoc mění ty, kdo mohou doufat ve vyléčení. Mění styl života, někdy se narovnají vztahy v rodině. Někdy se to ale naopak úplně „rozsype".

Co v současnosti lidé nejvíce postrádají v duchovní oblasti?

Duchovní záležitosti se velice často prolínají se vztahy. Někdy jde o pocit samoty, jindy se ptají po smyslu utrpení. Je to vždy trochu širší problém. Ale myslím si, že to, čeho se lidem v současné době nedostává, a vyplývá to také z mých rozhovorů s nimi, je nalezení vnitřního uklidnění, ztišení. Pořád se někde honíme, někde něco hraje… A potom lidem chybí i komunikace. S jinými lidmi a také s Bohem. Když pak onemocní a mají tak spoustu času, začnou se jim vtírat otázky, na které si neměli čas odpovědět, když byli v pohodě. Proto mají zájem o návštěvu duchovního.

Daří se vám daří relaxovat?

Možnosti mám. Jsem rád, že vypomáhám i ve farnosti a nemám na starosti jen nemocnice. Dostanu se tak mezi další skupinu lidí a nemám jednostranné zaměření. A také si musím najít i nějaký volný čas. Na koníčky…

…na jaké?

Různé. Mám rád turistiku, tak si vyšlápnu do hor, nejraději do Beskyd. V zimě pak lyžovačku. V létě jezdím na kole nebo si vyjedu na mašině. Je to výborné na vyvětrání hlavy. Když jsem byl v Čeladné, tak jsem se naučil i golf. A také musím studovat… Když si to vezmete, tak kněží mají vlastně něco jako home office. Pohybují se stále ve stejném prostředí, určitém okruhu lidí. Na faře, kde bydlí, je navštěvují i věřící. Takže když si chcete opravdu odpočinout, musíte vyrazit ven. Třeba na kopce do Beskyd, tam si úplně odpočinu.