„Po těžkém úraze nohy jsem zůstala rok a půl doma. Do práce jsem se už nevrátila a přemýšlela jsem, jak bych mohla být užitečná. Napadlo mě, že budu pomáhat jako dobrovolník v domově důchodců. Ve společnosti ADRA zrovna hledali někoho do nemocnice k dětem, tak jsem to zkusila,“ přibližuje osmapadesátiletá žena, jak se k dobrovolnictví dostala.
Potřebuje transplantaci
„Na sobě nesmím mít nic bílého, abych dětem nepřipomínala lékaře a nebáli se mě,“ vysvětluje bývalá knihovnice a z igelitové tašky vytahuje několik dětských obrázkových knížek, ze kterých se chystá malému Rolandovi číst. „Snažím se s dítětem skrze knížku navázat kontakt. Popisuju obrázky, vyprávím o tom co na nich je, a snažím se je rozpovídat,“ říká paní Blokšová, když jdeme za chlapcem do dětské herny. Více než knížka o Ferdovi Mravencovi nebo obrázky Heleny Zmatlíkové ho však zajímají auta.
„Půjdeš si se mnou prohlížet knížku,“ ptá se milým hlasem paní Blokšová malého pacitenta. „Auto,“ odpoví jednoslovně a utíká ke zmenšenině červeného mini cooperu. Stejnou odpověď má Roland na všechny otázky. Zkoušíme nejrůznější fígle, jak upoutat jeho pozornost, ale nic nezabírá. Zatímco chlapec stále dokola otevírá a zavírá kapotu auta, paní Blokšová se rozpovídá.
„Třikrát týdně chodím na dialýzu za osmiletým chlapečkem. Je vážně nemocný, potřebuje transplantaci ledvin i jater. Když přicházím, ptá se mě: Babičko, a máš knížku?“ vypráví a pokračuje: „Nosím mu různé encyklopedie o naučné knížky. Nechci mu nosit žádné knížky s obrázky dětí, které si hrají a radují se. On totiž takové štěstí nemá,“ říká žena a snaží se zadržet slzy. Přiznává, že její práce je psychicky hodně náročná. „Vidět nemocné dítě je jedna z nejsmutnějších věcí na světě. Příběhy některých dětí mě velmi zasáhnou. Musím se snažit, abych jim nedala najevo, že se trápím, že je mi jich líto. Hodně lidí mi radí, abych si držela odstup a nebrala si to k srdci, ale to je pro mě velmi těžké,“ tvrdí žena.
Víš, co je to otitida?
Mezitím do dveří herny přichází pětiletá Maruška. „Víš, co je to otitida?“ pokládá blonďaté děvčátko záludnou otázku a vzápětí si samo odpoví. „To je, když tě bolí ucho. Pak musíš jít k panu doktorovi a on tě vyléčí. Můj brácha měl zase apendix. To ho zase bolelo bříško,“ chrlila ze sebe Maruška. „Nechceš být náhodou paní doktorkou, až budeš velká?“ ptáme se jí logicky. „Ještě nevím. Teď jsem malá, tak si pojďte raději hrát,“ vybízí nás. Půlhodina s hyperaktivním dítětem dá zabrat a paní Blokšové patří můj obdiv. Malí pacienti se chystají na svačinu a my se s dětským oddělením pomalu loučíme. „Tahle práce zaplnila prázdné místo v mém životě. Naplňuje mě. Mám radost, když se děti aspoň na chvíli smějí a zapomenou, že jsou v nemocnici. Je to skvělý pocit, být užitečná a dělat někomu radost,“ uzavírá žena.
