Špína, vajgly, bezdomovci, opilci i zřetelné známky chátrání. Ale, prý ještě tři čtyři roky a budeme se divit! 

Přímé vlaky odtud jezdí směrem do Svinova (a dále Opavy) či Kunčic (a Českého Těšína a Beskyd). Nasedá a vysedá takřka jen školní mládež a pracující. Asi je jasné, proč tady expresy z Prahy už nestaví.

Železniční stanice pro otrlé

Rodačce z Vítkovic přijíždějící na pohřeb je to jedno, z Ostravy se stěhuje do Sudet ještě dříve, než stanici v roce 1964 slavnostně otevírají. „Ale žádná sláva…“ podotýká seniorka v černém obcházející okolo ostudně vyhlížející budovy hledaje cestu k blízkému hřbitovu.

„Kurevstvo!“ ulevuje si vysloužilý strojvedoucí stoupající do schodů o hůlce. Vzpomíná na cesty v lokomotivě a personál, z něhož ještě některé zná. Nádraží je podle něj příliš velké – megalomanské, asi v duchu tehdejší budovatelské doby – což se odráží na jeho stavu z hlediska údržby. 

Hlavní vstup je dávno zamčený, zevnitř zahrazený plotem. Nesmí se ani dolů (kde svého času funguje u perónu jeden z bufetů), ani na galerii, kde jsou prostory podobné jako na ostravském hlavním či havířovském nádraží.

Čistotou to tady neoplývá, vajgly svědčí o pokuřování uvnitř. Však se tři chlapiska nepříliš líbivého vzhledu zvedají a odcházejí, sotva se objevuje fotograf.

  Chátrající budova vítkovického nádraží napříč časem:

„Nemyslete si ale, že jsou tu jen samí pobudové. Okolo máte tři školy, jezdí tu mnoho mladých. Plno je i o víkendech, kdy se dost cestuje do Beskyd,“ zaznívá u okénka s prodejem jízdenek.

To v bufetu, kde zlevňují desítku Staropramen ze čtyřiadvaceti na dvanáct korun, je obsluha na pokraji zoufalství:

„Zásobeni to jsme, ale komu chcete prodávat?“ Na židličce dopíjí láhvové pivo jediný (stabilní) klient a též mizí. Láhve s rozlévanou kořalkou vypovídají o preferencích hostů.

Strach!

„Já se bojím!“ líčí Pavla navštěvující večerní studium na nedaleké střední škole. Hlavně v pozdních hodinách na nádraží nebo v jeho blízkosti vídává různá individua.

„Zvyknete si!“ halekají z kanceláří železničářky, jindy skoupé na slovo. A na zdi nad koši na smetí je jakýsi hnědý flek…

„Kdo jiný byl mohl být proměně nádraží k lepšímu nakloněný více, než my?“ uvádí Radomíra Vlčková, starostka Vítkovic.

Pro obvod je stanice „monument“ zasluhující renovaci. „A i po ní musí sloužit široké veřejnosti, nikoliv skupinám osob, které znepříjemňují jiným cestování,“ dodává.

K TÉMATU

Co s ním bude dále?

Na toto téma se koná nedávno debata v ostravském antikvariátu a klubu Fiducia. Památkáři na ní upozorňují na probíhající renovace nikoliv nepodobného nádraží v Havířově. Zmiňují architektonickou i historickou hodnotu nádraží ve Vítkovicích. To je ovšem pro další proměnu poměrně limitováno prostorem – ze severu neprůchozím kolejištěm, z jihu hřbitovem a z východu i západu rušnými cestami. „Dělali ho v docházkové vzdálenosti pro budované sídliště na Jihu, narozdíl třeba od stanice ve Svinově. Jeho výhodou je přístupnost, ale přímo se dá dojet po železnici jen do Českého Těšína nebo do Opavy. Před deseti lety to šlo i do Prahy, Třince, Jeseníku,“ uvádí Petr „Lexa“ Přendík z iniciativy za úklid a záchranu nádraží. Počet zájemců o jeho osud na besedě ve Fiducii svědčí o tom, že pro lidi v Ostravě je nádraží ve Vítkovicích podobná „bolístka“ jako bývalá jatka či obchodní dům Ostravica.

Plány jsou velkolepé

Správa železnic (od letošního roku nástupnická organizace SŽDC) představuje svou vizi: Komplexní rekonstrukce výpravní budovy i s výměnou obvodového pláště, úpravami přednádražního prostoru a novým vnitřním uspořádáním pro komerční využití objektu. „Cena této investice se má pohybovat okolo 330 milionů korun,“ popisuje Nela Friebová s generálního ředitelství této státní instituce. Uvnitř zrenovovaného vítkovického nádraží má sídlit Generální finanční ředitelství, ale i gastronomické provozovny, maloobchodní prodej, kadeřnictví, masérna… Studie vyhodnocuje také potenciál budovy s ohledem na běžící správní řízení o jejím prohlášení za kulturní památku. Stavět by se mělo od druhého pololetí 2021 nejpozději do října 2023.