Narodil se ve čtvrtek 9. srpna 1928 a jak sám říká, v neděli už ho křtili v kostele v Želechovicích na Zlínsku. Tam také vyrůstal v malé obci Klečůvka. „Do Želechovic jsme chodili čtyři kilometry do školy i do kostela,“ začíná vyprávět František Bobal pro Deník.

Dobře si vzpomíná na dobu, kdy hitlerovská vojska obsadila Československo. „To jsme si ještě dělali srandu, že Stalin zapráská vousy a Hitler poletí. Ale nebylo to tak,“ poznamenává téměř pětadevadesátiletý pamětník.

Když 1. září 1939 vypukla válka, nastupoval ten den do Kroměříže na gymnázium. „Šel jsem na nádraží v Lípě, protože k nám do dědiny vlak nejezdil, a tam jsem slyšel, že vypukla válka. Jel jsem sám s košem, peřinou a povlečením na postel. Bydlel jsem tam na arcibiskupském gymnáziu – maminka chtěla, abych byl farářem. Brzy ale poznali, že bude ve prospěch můj i církve a státu, když odejdu,“ pokračuje František Bobal.

V Kroměříži byl dva měsíce a pak se vrátil do měšťanky. Po ní, ve dvaačtyřicátém, se učil tři roky knihařem. „Ještě jsem dělal v Olomouci tovaryšské zkoušky, pak jsem byl nějakou dobu v Praze. Potom jsem zase dělal nějakou dobu knihařinu, a pak jsem šel poprvé na brigádu na šachtu na Důl František. Tehdy už to vlastně byl Důl Gottwald v Horní Suché. A tam mě sebrali estébáci…,“ odmlčí se František Bobal.

Dva měsíce za mřížemi

Františka Bobala zatkli 21. října 1948 přímo na šachtě. Bylo mu dvacet let - vedl v té době skauty. „Písničky, přihlášky a další věci jsem pro ně dělal na cyklostylu. Tehdy se často na veřejnosti objevovaly letáky a jeden pravověrný soudruh napsal dopis na StB, že viděl Františka Bobala, tedy jako mě, s blánami pod paží. Říkal jsem tomu vyšetřovateli: To vás nenapadlo, že kdybych dělal letáky, že nebudu chodit po dědině s blánami na cyklostyl? Řekl: No, museli jsme to prošetřit… Dva měsíce jsem byl ve vyšetřovací vazbě,“ kroutí František Bobal hlavou.

Pustili ho tři dny před Vánocemi. „A to ještě ne ze Zlína, protože po měsíci mě převezli do Uherského Hradiště za starým Grebeníčkem. Když mě pustili, dali mi peníze, které jsem měl při zatčení u sebe. Hradiště jsem neznal. První moje cesta vedla za kostel, kde jsem se pomodlil, že jsem na svobodě, a pak jsem si vzal taxík a jel jsem domů,“ říká.

Později nějakou dobu jezdil na stavbě, potom rozvážel zboží a v roce 1955 začal jezdit autobusem. „To nebyla procházka růžovým sadem. Jezdil jsem do Žiliny - v zimě v kožichu. Na předním skle jsem si vyškrábal jenom malou škvírku, abych viděl. Pak jsem si pořídil fukar od motoru, takže to už bylo teplo a okna rozmrzly. Napřed jsem měl malého Ikarusa, pak jsem jezdil se Škodou a než jsem šel na další brigádu na šachtu, tak jsem jezdil se starým autobusem Praga RND,“ vzpomíná František Bobal.

Odešel na brigádu a zůstal dvě desetiletí

V padesátých a šedesátých letech byly nábory na šachty, protože havířů byl nedostatek. Podniky povinnost někoho poslat alespoň na roční brigádu. František Bobal už jednu zkušenost měl, a tak se přihlásil. Nastupoval 11. dubna 1961. V téměř třiatřiceti letech se stěhoval ze Zlínska na Ostravsko. Na šachtě pracoval do 9. srpna 1983, kdy odešel do důchodu. „Dělal jsem celou dobu na jedné šachtě – jmenovala se Stalin, pak Rudý Říjen, nakonec to skončilo jako Důl Heřmanice. Už je ale zavřený. Dělal jsem tam všechno - v čelbě, v rubání a nakonec jsem jezdil s kombajnem a dělal jsem zámečníka v rubání,“ vypočítává vysloužilý havíř.

Rok bydlel na brigádnickém bytě, pak dostal byt v novostavbě v Havířově. „Jezdil odtud autobus, který svážel havíře do Ostravy přímo na šachtu a po práci je odvezl domů do Havířova. Z Havířova jsme se v sedmdesátých letech stěhovali s první ženou do Ostravy, kde jsme dostali čtyřpokojový byt. Žena pracovala u VOKD. Když se první dcera vdala, na můj byt šel lékař baníkovských fotbalistů a já jsem šel na jeho byt třípokojový do Mariánských Hor,“ bilancuje František Bobal.

S první manželkou se rozvedl, druhá mu zemřela v roce 2000. Nastěhoval se později do Domu s pečovatelskou službou v Mariánských Horách a tam byl až do doby, než se přestěhoval do Domova Hortenzie ve Frenštátě pod Radhoštěm.

O Frenštátu věděl díky první manželce

Do frenštátského domova se František Bobal vydal ihned, jak se dozvěděl, že mají místo. „Moje první žena teď bydlí v patře pode mnou. Chodíval jsem za ní, vodíval jsem jí tady kamarádky. A protože se mi to tady líbilo a věděl jsem, že je tady dobrá péče, tak jsem tady chtěl jít taky,“ zdůrazňuje František Bobal.

Práce na šachtě se mu doslova vryla do tváře. Jako každý havíř, měl i on několik úrazů. „Tady jsem tetovaný, tady mám uhlí,“ ukazuje si na obličej a dodává: „Ale jinak to šlo. Nelituji toho, důchod jsem měl docela dobrý.“

František Bala chvíli přemítá, co by ještě pověděl. Pak ukáže fotografii pravnuka a říká, že má dvě pokrevní dcery, čtyři vnoučata a sedm pravnoučat, osmé je na cestě. „Vnoučata už se těší, až budu mít stovku. Nemůžu to zaručit, ale budu se snažit,“ uzavírá František Bobal s úsměvem.