Počátkem roku 1950 začala skupina dopravních pilotů ČSA připravovat koordinovaný úlet tří letadel na Západ. Po důkladné přípravě zvolila datum 24. března s tím, že dojde ke změně kurzu tří Dakot startujících ráno přibližně ve stejný čas z letišť v Bratislavě, v Brně a v Ostravě. Jako místo pro přistání na Západě byla vybrána základna US Air Force u Mnichova.

Krátce po únoru 1948 začala Komunistická strana Československa upevňovat svou moc v armádě i v civilních aeroliniích. Nad odbornost nadřadila loajalitu k novému režimu, odborníky nahrazovala stranickými kádry a přeřazovala je na podřadné práce.

Začali ulétat hned po Únoru

Armádní piloti, kteří za války létali u britského královského letectva (RAF), byli posíláni na dovolenou nebo rovnou vyhazováni z armády. Ve službě byli z důvodu nedostatku jiných pilotů ponecháni jen ti, kteří působili po válce jako dopravní piloti u Československých aerolinií. Bylo však jen otázkou času, kdy dojde i na ně.

Někteří piloti nechtěli čekat, ani na vyhazov, ani na případné zatýkací komando, které jim zazvoní u dveří. Již krátce po komunistickém převratu, v dubnu 1948, proto uletěli do Mnichova letounem Dakota C 47 bývalí příslušníci 311. bombardovací perutě Vladimír Nedvěd a Stanislav Huńáček. V květnu je následovalo hned osm letců, jež uletěli letounem Seibel z letiště Planá u Českých Budějovic na Západ.

Z Paříže se jako dopravní pilot nevrátil bývalý velitel letky 312. stíhací perutě Václav Šlouf. Napodobili je mnozí další letci, za všechny slavný akrobat a stíhač 312. perutě František Peřina s manželkou, kteří uletěli sportovním Sokolem do Německa. Největší a nejvýznamnější koordinovaný útěk za pomoci dopravních letadel se však teprve připravoval.

Tři dopravní letadla mění směr

Bývalí piloti RAF ve službách Čs. aerolinií už byli nasazování pouze na vnitrostátní lety, zabavili jim cestovní pasy, lety doprovázel ozbrojený agent Státní bezpečnosti, cestující byli pečlivě prověřováni, aby se na jedné palubě s personálem neocitl rodinný příslušník.

Snaha "zadrátovat nebe" tak byla zřejmá. Začátkem roku 1950 proto začala skupina dopravních pilotů ČSA připravovat koordinovaný úlet tří letadel na Západ. Jejich záměr komplikovalo to, že hodlali vzít příslušníky svých rodin s sebou, což kvůli výše uvedenému opatření komunistických orgánů nebylo jednoduché. 

Po důkladné přípravě piloti zvolili datum 24. března. Vytvořili plán, podle nějž mělo dojít ke změně kurzu celkem tří Dakot, startujících ráno přibližně ve stejný čas z letišť v Bratislavě, v Brně a v Ostravě. Do letadel skutečně piloti dostali i manželky, v některých případech i další rodinné příslušníky.

| Video: Youtube

Skutečnost, že se pro ně podařilo zarezervovat příslušné letenky, byla z velké části zásluhou stewardky Lídy Škorpíkové, letící v „brněnském“ stroji OK-WAR, a administrativního pracovníka poboček ČSA v Brně a Bratislavě Miloslava Hanzlíčka, letícího v „ostravském“ letounu OK-WDR. Původním cílem všech letounů byla Praha. Piloti, kteří naplánovali jejich "úlet" na Západ, však za nové místo pro přistání zvolili základnu US Air Force v Erdingu u Mnichova.

Stíhač opanoval kokpit

Jako první startovala Dakota DC-3 z Brna. Jejím kapitánem byl Josef Klesnil, bývalý pilot 311. československé bombardovací perutě, pilotem Vít Angetter, stíhač 312. československé perutě, jenž byl spoluorganizátorem celé akce.

Krátce poté, co se letadlo vzneslo do vzduchu, svázali Angetter spolu s navigátorem Mrázem leteckého inženýra Tučka, a poté i kamaráda a kolegu z RAF kapitána Klesnila, který nebyl do akce zasvěcen. Ten měl doma rodinu a sám o emigraci neuvažoval. Jeho svázáním mu jeho kolegové pomohli vyhnout se problémům při budoucím výslechu. Vítu Angetterovi se podařilo dostat na palubu manželku, která si zakoupila letenku na staré doklady se jménem za svobodna.

Jakmile Angetter opanoval kokpit, změnil kurs letounu na Německo, přeletěl kolem Kletě a po přeletu nad americkou okupační zónou přistál v západoněmeckém Erdingu. Teprve tam se probral podroušený komunistický šéf Československých aerolinií Leopold Thurner, jenž se pokusil se zbraní proniknout do pilotní kabiny. Byl však odzbrojen.

Angetter po přistání informoval velitele základny o tom, že ve vzduchu jsou další dva letouny a budou se hlásit heslem "Cesta ke svobodě - Way to freedom".

V druhém letadle byla i komunistická delegace

Jako druhý odstartoval s Dakotou z Ostravy kapitán Ladislav Světlík, stíhač 312. perutě, jenž se stal za války díky pěti sestřelům nepřátelských letounů pilotním esem. Jeho kopilotem byl Mečislav Kozák, bývalý pilot 311. perutě. Kromě něj seděli v pilotní kabině ještě navigátor Čestmír Brož a palubní inženýr Gejza Holoda (rovněž bývalý příslušník 311. perutě).

Jako zasvěcení cestující se na palubu dostali také Viktor Popelka, stíhač 310. perutě, jeho manželka cestující na své dívčí jméno, a manželka Oldřicha Doležala, jenž byl pilotem letadla startujícího v Bratislavě, spolu s půlročním synem (o šedesát let později spoluorganizátorem zbudování památníku letcům na pražském Klárově).

Ostatní cestující tvořili členové komunistické delegace letící k samotnému prezidentovi Klementu Gottwaldovi na Pražský hrad. Zatímco Viktor Popelka zabavil v kabině kolegu Kozáka, Světlík za pomoci zbraně svázal Brože a Holodu. Potom spoutal také Kozáka, jehož dokonce na jeho vlastní žádost zranil na hlavě na důkaz toho, že spolu o pilotování letounu bojovali.

"Přinejmenším já a Holoda bychom proti únoscům nic nepodnikli, i když to nebyla zrovna příjemná situace. Na druhé straně jsme po návratu museli celý Světlíkův a Popelkův nátlak dost zveličit a zdramatizovat, aby na nás při výslechu po návratu nepadl ani stín podezření ze zjevné pasivity. Tehdy vrcholila studená válka, všude panovala strašná protiimperialistická hysterie a komunisté by se s námi ani trochu nemazlili. Sice jsme z toho vyvázli s odřenýma ušima, ale nakonec nás od aerolinií stejně vyhodili," uvedl v roce 2000 Mečislav Kozák. Po průletu americkou zónou Německa přistáli na základně.

Ve třetím letadle letěla matka slavné krasobruslařky

Poslední startovalo letadlo z Bratislavy kapitána Oldřicha Doležala, bývalého pilota 311. bombardovací perutě RAF, který mimo jiné potopil za války v Biskajském zálivu dopravní loď Alsterufer s nákladem wolframu pro německý zbrojní průmysl.

Celá posádka, již tvořili Bořivoj Šmíd, pilot 310. perutě, Stanislav Škácha, navigátor 311. perutě, Jan Královanský, letecký inženýr, a stewardka Eva Vysloužilová, byla do akce zasvěcena.

Komplikací byla velká hmotnost zavazadel a také opakované kontroly pasů. Na palubu totiž nastoupila také Anna Vrzáňová, matka mistryně světa v krasobruslení Aleny Áji Vrzáňové, jež nedlouho předtím emigrovala. Státní bezpečnost se proto obávala, že o emigraci usiluje i krasobruslařčina matka, a zdržovala start.

Letoun nakonec se zpožděním vzlétl, v té době mu už ale hrozilo, že se akce nezdaří. Všechna letadla se totiž měla dostat do vzduchu zhruba současně, nyní však už tu byly dva letouny, které nekomunikovaly s řízením provozu. Hrozilo nebezpečí, že se komunistické bezpečnostní orgány po této zkušenosti na všechny lety zaměří a donutí je k přistání na československém území.

Před Brnem Doležal nahlásil poruchu na podvozku a nemožnost přistát v Brně. Pak stočil let na jihozápad a vydal se na riskantní hodinový přelet nad ruskou zónou v Rakousku. Všichni si oddechli teprve při vstupu do americké zóny, kde je čekaly stíhačky s bílými hvězdami a doprovodily je na základnu Erding.

Propagandisticky z akce těžily obě strany

Z 85 lidí na palubách všech tří letadel požádalo v Erdingu o azyl (ať už plánovaně nebo spontánně) 27 lidí. V době studené války vytěžily z této unikátní akce materiál pro svoji propagandu obě strany.

O akci informovaly noviny celého západního světa. V Československu naproti tomu vznikla divadelní hra i ceovečerní film Únos, jenž vytvořila tvůrčí dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, později oceněná Oscarem za film zcela jiného ražení Obchod na korze.

Únos byl hvězdně obsazený tehdy známými herci a využíval zejména faktu, že větší část cestujících zvolila návrat do Československa (opomíjel přitom, že tito cestující zde měli rodiny). Ještě dřív než film vznikla také kniha Únos do Erdingu, kterou napsal Jindřich Suchý.

Akce urychlila stažení zbývajících "Zápaďáků" z pozic pilotů, jak armádních, tak dopravních. Organizátoři akce byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestům smrti, ostatní žadatelé o azyl k 25 letům vězení. Vyšetřovací spis je poplatný době, špičkoví letci jsou v něm haněni po odborné i osobní stránce. Například o Ladislavu Světlíkovi se píše, že "ve svém zaměstnání i bydlišti se projevil jako silně reakčně zaměřený ZÁPADOVEC, který nikdy neuznával lidově demokratické zřízení. Ani po odborné stránce nebyl na výši".

O tom, jak moc byl tento elaborát "objektivní", svědčí fakt, že pilot byl znovu přijat do řad britské RAF, kde i s tímto "posudkem" udělal ještě osmnáctiletou kariéru a skončil jako velitel základny. Také někteří další piloti se vrátili k létání u RAF. Angetter, Popelka, Šmíd a Mráz létali s výzvědnými letouny nad východní Evropou pro CIA.

Na Západ zamířili po propuštění z Československých aerolinií také Klesnil a Holoďa. Klesnilovi se podařilo i s rodinou úspěšně emigrovat přes Šumavu, Holoďa však byl spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF při pokusu o emigraci chycen a odsouzem ke 13 letům vězení.

Oldřich Doležal (* 01.03.1912, Ostrava, † 28.11.1983, Etchinghill, UK) prožil dětství a mládí v Ostravě i v podhůří Vsetínských vrchů. Už během školních let se zajímal o bezdrátová rádia. Na jaře 1931 nastoupil do zaměstnání u firmy Baťa ve Zlíně jako strojař. Během vojenském služby byl zařazen do 4. spojovacího praporu v Prešově.

Pilotní diplom získal v rámci akce „1000 pilotů republice“, která v Československu probíhala v letech 1935 až 1938. Byla organizována z iniciativy československých orgánů, které s obavami sledovaly vzestup nacistické strany k moci v sousedním Německu a chtěly zvětšit sílu československého letectva.

V květnu 1938 Československo vyhlásilo částečnou mobilizaci své vojenské síly proti rozmisťování německé armády podél svých hranic. Oldřich Doležal byl jako záložník povolán do armády, kde byl zařazen do 2. pluku Dr. Edvarda Beneše československého letectva se sídlem v Olomouci. Zde byl po celou dobu mobilizace kurýrním pilotem.

Po ukončení mobilizace se vrátil do podniku Baťa. Opětné stupňující se napětí mezi Československem a nacistickým Německem vedlo až k Mnichovské dohodě, která byla podepsána v září 1939. V tomto období Doležal létal s Baťovými manažery v letounu Lockheed L-10 Elektra, OK-CTB, patřícímu této firmě.

Jeho cesta ke vstupu do RAF v Anglii byla zcela odlišná od ostatních československých letců. Dne 11. března 1939 letoun Electra odletěl ze Zlína na služební cestu na několik míst v Evropě. Nejprve letěli do Krakova v Polsku, z Krakova letěli přes Slovensko a Maďarsko na Zemun, letiště v jugoslávském Bělehradě. Zde se dozvěděli, že Německo obsadilo jejich vlast. Podařilo se jim kontaktovat Baťu ve Zlíně, který jim dal pokyn, aby letěli do Anglie. Z Bělehradu letěli přes Benátky do Paříže a přes Croydon v Anglii do East Tilbury v Essexu.

Po odtržení Slovenska od Československé republiky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava zůstal Oldřich Doležal bez státní příslušnosti a povolení k pobytu ve Velké Británii. Teprve poté, co Británie vyhlásila válku Německu byl převeden ze zaměstnání u Bati ve Zlíně do závodu v East Tilbury. Tento převod měl s největší pravděpodobností „krýt“ jeho odmítnutí vrátit se do Němci okupovaného Československa, kde byla jeho rodina, která by mohla být podrobena německému pronásledování.

24. září 1940 vstoupil do československé armády v exilu v Cholmondeley parku v Cheshire. Významným dnem pro Oldřicha Doležala se stal 27. prosinec 1943, kdy potopil německou loď „Alsterufer“. Loď  se vracela z Japonska do Německa s cenným nákladem, včetně 344 tun wolframu, důležitého pro německou válečnou výrobu, především výrobu kuličkových ložisek, vozidel, těžkého dělostřelectva, letadel a lodí. Náklad na lodi Alsterufer zajišťoval roční válečnou spotřebu německým průmyslem. Již předtím dokončil 53 operačních letů, v nichž nalétal 482 hodin.

Potopení lodi Alsterufer přežilo 74 námořníků, kteří se pokoušeli veslovat do Španělska. 29. prosince však byli vzati na paluby kanadských námořních lodí. Během výslechu se posádka lodi Alsterufer divila, že český letoun „odvážně zaútočil navzdory jejich těžké palbě vedené z lodi proti němu“. Majitel jugoslávské lodi Alsterufer, kapitán Piatek, se lámanou angličtinou vyjádřil: „Pilot letounu byl zřejmě starý mazaný lišák, když provedl tak obratný a rozhodný útok na moji loď.“

*Zdroj: Free Czechoslovak Air Force