Před několika lety se uskutečnila řada neúspěšných pokusů Romy sečíst, Magistrát odhadoval, že je jich v Ostravě patnáct až třicet tisíc Romů. Do našeho regionu se v několika vlnách stěhovalo mnoho Romů ze Slovenska, Maďarska, Rumunska a Balkánu. V roce 1950 byl v ČSR zrušen rasistický trestní zákon o Romech z roku 1927. Připravoval se nový zákon, který byl ale poplatný sovětskému vzoru, že totiž odstraněním kapitalismu bude vyřešena i „cikánská otázka“.

Migrační vlny

S kočujícími Romy bylo zacházeno tvrdě, byly jim zabaveny vozy, koně, zkonfiskováno nářadí na výrobu kotlů, dřevěných koryt. Byl vydán striktní zákaz „věštění z ruky“ a prodávání léčivých bylin. Na schůzi KNV v Ostravě bylo řečeno, že „taková cikánská zvěščka (věštkyně) si vydělá víc než my, soudruzi“.

V letech 1951 až 1953 se dostavila druhá romská migrační vlna spojená s výstavbou Nové hutě a rozvojem těžby uhlí. Řada krajů bystře využila oficiální náborové akce a poslala do Ostravy cikány. Vznikla komise k jejich převýchově, ve zvláštních osadách byly vytvořeny samosprávy. Rada KNV v Ostravě v roce 1953 konstatovala, že se nedosáhlo žádného pokroku.

Protest. Ještě v roce 1999 dokázali Romové manifestovat proti rasismu a nesnášenlivosti. V Karviné stál v jejich čele právník Emil Ščuka.Zdroj: Deník / Boleslav NavrátilProtest. Ještě v roce 1999 dokázali Romové manifestovat proti rasismu a nesnášenlivosti. V Karviné stál v jejich čele právník Emil Ščuka.Autor: Deník / Boleslav Navrátil

Velké podniky, především Vítkovické železárny, zaměstnávání Romů bojkotovaly. Tito lidé byli bez prostředků, takže zdemolovali závodní byty a deputátní obydlí, spálili nábytek a podlahy, rozebírali sousedům ploty na topení. Zatímco Romové z českých zemí se uplatnili ve stavebnictví, přistěhovalci z východního Slovenska, Maďarska a Rumunska se přizpůsobovali těžce.

Zákaz kočování

Dle zákona č. 74 z roku 1958 se kočování stalo trestné. Sociologickým a jazykovědným průzkum z té doby bylo zjištěno, že velká část olašských Romů přišla do Ostravy z Lučence (Danišovci), z Topoĺčan (Lakatošovci, Bihárovci, Stojkovci, Kudrikovci) a ze Solčan (Stojkovci a Kudrikovci).

Další skupiny Romů imigrovaly do Ostravy z okresů východního Slovenska. V podstatě se stěhovaly širší skupiny s příbuzenskou vazbou, u nichž převažovala tato jména: Holub, Ištok, Kroščan, Horváth, Barna, Fecza, Bongilay. Zmizely staré romské dovednosti, jako třeba košikářství, kovářství, kotlářství, zvonařství či řetězářství.

Mladí Romové začali chodit pravidelněji do školy až po roce 1960, ale dvě třetiny chlapců se ničemu nevyučily. Většina proto mohla vykonávat jen nekvalifikovanou práci. Chlapci nebyli kvůli zdravotnímu stavu odvedeni na vojnu. Sociologické průzkumy z roku 1966 potvrzovaly (terminologií té doby), že u této menšiny jsou „sociálně-patologické jevy, zvláště pak kriminalita“, opakované přivážení neprocleného zboží z ciziny a jeho podej, tedy veksláctví.

Romům byly proto odebrány cestovní přílohy. Na budování zvláštních škol, speciálních škol v přírodě a na zaměstnávání Romů vyčlenil Městský národní výbor několik milionů korun. Nicméně je pravda, že hlavní komunistický postulát o převýchově Romů, totiž jejich asimilace s majoritní společností, tedy že se v celkové populaci jaksi „rozptýlí, rozpustí a zmizí“ se nenaplnil. A byl také hlavním důvodem toho, že sociální inženýrství dle sovětského vzoru v řešení romské otázky uspět nemohlo.