„Mám štěstí, že má práce je i mým koníčkem a že mě řízení autobusu stále baví i po tolika letech," říká v rozhovoru pro Deník. Cestující se s ním mohou setkat na trase autobusové linky číslo 37.

Jak jste se dostal k řízení autobusu?

Můj otec jezdil s trolejbusem, měl jsem ještě dva bratry a ti také skončili u dopravního podniku. Řídili autobus stejně jako já. Vyrůstal jsem v tom a řízení je pro mě nejen zdrojem obživy, ale i koníčkem. Už na vojně jsem věděl, že skončím za volantem. My, Kleveťáci, to máme v krvi. Můj syn, kterému je teď třiatřicet, totiž jezdí se mnou. Střídají se nám šichty. A vnuk? Ten má teprve čtyři roky, ale už teď je jasné, že se stane řidičem.

Jak se povede najet bez jediného „škrtnutí" 1 750 000 kilometrů?

Během pracovního dne strávím za volantem osm až deset hodin. A trasa, kterou za den můžu najet, měří necelých dvě stě kilometrů. Po celou tu dobu musím přemýšlet a soustředit se na jízdu. Samozřejmě nastanou na cestě nějaké nepříjemné situace, ale já jsem člověk dobrý a pozitivní, takže se to vždy dá nějak vyřešit.

Když zmiňujete ty prekérní situace, s jakou nejkrizovější příhodou jste se za ta léta setkal?

Pokud mám být upřímný, setkávám se s nimi pořád. Za jednu šichtu jsou to někdy dvě, jindy tři. Výjimečně se zadaří a nesetkám se s ničím. Dnes je opravdu náročné pohybovat se v tak hektické dopravě. Musíte dodržovat určitou kázeň, ale je to také o tom, mít štěstí a nedostat se do nějaké nepříjemnosti.

Jaké to je, sedět až deset hodin s malými přestávkami na jednom sedadle?

Je to náročné. Hlavně v těch letních vedrech nebo naopak když jsou mrazy. Naštěstí jdou s dobou i technologie a autobusy jsou modernější, takže řidič má v kabině v případě potřeby i klimatizaci. Spíše než na své pohodlí se ale soustředím na cestující. Nesmím dopustit, aby mi někdo, třeba při rozjíždění se ze zastávky, spadl.

Je v Ostravě nějaký úsek, kterým projíždíte opravdu nerad?

Jak už jsem uvedl, řídím rád a je to můj koníček. To, že se dostanu do nějaké komplikované situace nebo projíždím nějakým nebezpečnějším místem, tedy beru jako součást své práce. Kdybych měl zmínit nějaké místo, které mi jako řidiči autobusu dělá vrásky, je to například kruhový objezd v Rudné ulici. Jsou tam velice krátké nájezdy. Dalším takovým místem je kruhový objezd ve Svinově v blízkosti Hornbachu. Uprostřed je tak vysoko navršená hlína, že prostě to přijíždějící auto, které už na kruháči je, nevidím. A ono to chvilku trvá projet to osmnáctimetrovým autobusem. Pokud je řidič osobáku rozjetý, bliká na mě, že jsem mu tam vjel, přitom já ho na takovou dálku vůbec neviděl.

Jak se taková situace řeší?

Můžeme podávat podněty a připomínky a dopravní podnik to pak řeší. Vyskytují se někdy takové úseky, ale řeší se to hned, aby se zabránilo nějaké nehodě. Kruháče jsou samozřejmě obecně dobrá věc, ale zrovna tato místa působí všem řidičům autobusů problémy, a přitom úplně zbytečně.

A co řidiči aut, se kterými se za volantem setkáváte?

Jsou dost neohleduplní a bohužel i stoupá jejich agrese. Za volantem se totiž často lidé chovají jinak než v běžném životě. Všichni někam spěchají, a to už pak je pro mě těžké už jenom vyjet ze zastávky. Nemohu si to vynucovat a vjet někomu jen tak do cesty. Pokud ale kolem projede pět aut, a ani jedno mě nepustí, musím tomu šestému už zkřížit cestu, abych dodržel jízdní řád a byl na další zastávce včas.

Rozčilujete se za volantem?

Vůbec ne. Často mi ale někdo ukáže nějaký ten posunek. Ať už řidič nebo cestující v autobuse. Já si ale zakládám na tom, že jsem hodně vyrovnaný a nedělám si z toho hlavu. Kdybych se totiž každý den v práci rozčiloval, tak bych tady asi dneska už neseděl. Na tom, že jsem tak klidný, má velký podíl rodinné zázemí, které mám doma.

Jak vypadá váš pracovní den?

Na ranní směnu nastupuju kolem čtvrté a odpolední končím po půlnoci. Celý rodinný život tak musím skloubit s pracovním časem. Můžu být jenom rád, že mám tak skvělou manželku. Jsme spolu necelých čtyřicet let. Kolikrát se mi stalo, že mi zavolali, že mám přijít na šichtu, protože jim někdo vypadl. Pokaždé se poradím se ženou, posuneme plány, které jsme spolu měli, a ona to pochopí. Už ví, jaký jsem.

Máte nějaké kuriózní situace s cestujícími?

Je to podobné jako u řidičů osobních aut. Nesmím se prostě nechat vytočit a musím zůstat nad věcí. Jsem profesionální řidič, takže bych se tak měl i chovat a podávat určitý výkon. A myslím si, že takhle by se měl chovat každý ve svém zaměstnání. Z praxe můžu uvést třeba příklad, kdy jsem přijel na zastávku dříve. Pršelo. Viděl jsem, že už tam čekají nějaké matky s kočárky, tak jsem lidi pustil do autobusu o pět až šest minut dříve, než udává jízdní řád. A přesto se nějaký nespokojený cestující ozve, proč ještě nejedeme, a nebo si významně ťuká na hodinky. Snažím se pak tyto situace shodit a přejít je vtipem.