Jak se žije…
…ZDRAVOTNICKÉMU ZÁCHRANÁŘI
Povolání zdravotnického záchranáře vyžaduje být ve střehu ve dne, v noci, přes svátky i o víkendu. Dvanáctihodinová pracovní doba záchranáře se může protáhnout třeba i na patnáct hodin.
„V této práci nikdy nevíte, kdy přijdete domů. Nelze si po ní nic plánovat, ve většině případů nic nestihnete,“ říká záchranář Petr Bechný, který zachraňuje lidi v Opavě a v okolí.
Pokud dostane pokyn, musí být podle zákona nejpozději za dvacet minut na určeném místě.
Třiatřicetiletý Petr Bechný do práce chodí rád. Pracovat u záchranné služby chtěl již na střední škole. Dalo by se říct, že si splnil sen.
Proč jste se rozhodl zrovna pro toto povolání?
Nemám rád stereotyp, mám rád adrenalin. V tomto zaměstnání nikdy nevíte, co bude za minutu. Nicméně nevadí mi ani práce zdravotního bratra, na kterou rád vzpomínám. Je zde ale i platový rozdíl, a ten v dnešní době hraje významnou roli.
Co vás na této práci baví a naopak nebaví?
Baví mě pomáhat lidem, kteří opravdu naší práci potřebují. Nebaví mě, když naší péči lidé zneužívají a dělají si z nás nejlevnější taxi.
Jaké vlastnosti by měl mít zdravotnický záchranář?
Určitě by měl být empatický, komunikativní a nebojácný.
Co je na této práci nejtěžší?
Psychicky všechno zvládnout. Vždycky si říkám, že dalšího pacienta nezajímá, jaký výjezd jsem před ním absolvoval. Nesmíte si to připouštět k tělu. Bohužel i smrt je běžnou součásti našeho života, ale lidé se s tím neumí smířit a nepřipouštějí si tuto variantu.
Vzpomenete si vůbec na svůj první den na záchranné službě?
Velmi dobře. Vyjeli jsme resuscitovat pacienta, který měl infarkt na střeše sila v zemědělském družstvu. Takže akční výjezd hned ze startu. Ovšem měl jsem výhodu, že už během školní praxe jsem chodil na stáže na záchranku, tudíž to nebylo pro mě tak stresující. Nicméně i dnes si po každém výjezdu říkám, co ještě jsem mohl pro pacienta udělat.
Popište svůj pracovní den…
Do práce přicházím na sedmou hodinu, s kolegou si předáme směnu a dozvím se, zda je třeba doplnit či vyzvednout nějaký materiál. Poté jdu do vozidla a vyzkouším, jestli všechny přístroje fungují a zda je ve vozidle všechno, co má být. Kolega řidič kontroluje, jestli jsou v pořádku majáky, siréna, musí také zkontrolovat stav nádrže a posoudit, zda jsou dobře nafoukané pneumatiky. Rovněž vozidlo vydezinfikujeme předepsanou dezinfekcí. Mimo jiné máme každý den od zaměstnavatele daný harmonogram a ten musíme splnit. Jedná se například o dobíjení přístrojů, přípravu tiskopisů, razítkování, praní prádla nebo nachystání popelnic s infekčním materiálem ke svozu. Pokud vyjedu, tak to musím udělat později. Rozhodně se dopoledne, i když není výjezd, nenudím.
Spočtěte, kolikrát denně vyjíždíte k případům…
To nelze přesně určit. Je to rozdílné o víkendu a ve všední dny. Je to dáno tím, že o víkendu je o jedno výjezdové auto méně, a tak práci v Opavě musíme zvládat ve dvou sanitkách místo tří. Ale v průměru za dvanáct hodin vyjíždím pětkrát. A extrém? Jedenáct výjezdů. To se ale nestihnu ani najíst a jídlo nosím domů.
Co děláte na základně, když čekáte na výjezd…
Většinou si čtu, jelikož doma na to nemám čas. Postavil jsem rodinný dům, mám velkou zahradu s rybníkem, takže pak mám pořád co dělat.
Děláte si osobní statistiku, kolik lidských životů jste již zachránil?
Takovou statistiku si nedělám. Běžné případy si už ani nevybavím. Zato ty extrémní mi jako film běží před očima ještě po deseti letech.
Zažíváte případy, kdy se lidé nechtějí nechat ošetřit?
Stává se to u pacientů, kteří si nás nevolali. Většinou si nás zavolá někdo všímavý, aniž by se dotyčného zeptal, jestli chce pomoci. S pacientem se pak na místě dohadujeme a ještě nedávno jsme ho málem museli prosit, aby se nechal ošetřit. Nyní už máme možnost pacientovi vypsat negativní reverz.
Setkáváte se s agresivitou u pacientů?
Bohužel ano. Většinou jsou to lidé pod vlivem alkoholu nebo drog. Rozhodně to není příjemné, ale naštěstí mě nikdy takový pacient nezranil.
Slyšela jsem, že se posádka zdravotnické záchranné služby nevyzouvá, pokud vstupuje dovnitř. Je to skutečně tak?
Jsme povinni mít neustále na nohou pracovní obuv schválenou bezpečnostním technikem, takže se zásadně nikdy nevyzouváme. Je to především kvůli naší bezpečnosti. Pokud dotyčný nebo jeho příbuzní vyžadují naše vyzutí, pacient za námi může přijít na chodbu. Samozřejmě pouze v tom případě, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje.
Jaký jste vy jako pacient? Chodíte k lékaři rád?
K lékaři rád nechodím, jen když musím a je to nezbytně nutné. Snažím se spoustu věcí si vyřešit sám. Samozřejmě do toho vidím, takže pokud lékař zjistí, že jsem zdravotník, nesnaží se mi namluvit pohádky.
Ovlivnila vás vaše práce nějakým způsobem v soukromém životě?
Svou ženu jsem znal už před nástupem do zaměstnání, takže věděla, koho si bere, a co tato práce obnáší. Za ty roky si zvykla, že tráví s dítětem večery sama. Bohužel ve zdravotnictví člověk dělá 24 hodin denně, 365 dní v roce.
Každý potřebuje občas „vypnout“. Jak například relaxujete vy?
Zní to divně, ale já relaxuji prací. Jakmile jedu z práce domů, tak už v autě přemýšlím, co je třeba doma udělat. Odpočívám také u fotbalu v televizi a k tomu si dám pivo z ledničky.
A co práce v domácnosti? Umíte třeba vařit?
Umím usmažit jen řízek. Vaření mě nikdy nebavilo a je to pro mě ztráta času. Dělám spoustu jiných užitečných věcí. Klidně vysaju, utřu prach, umyju záchod, ale vařit nechci. Mám doma výbornou kuchařku a myslím, že je i ráda, že se jí do kuchyně nepletu. (smích)
Zmínil jste, že vlastníte velkou zahradu s rybníkem. Chováte nějaká domácí zvířata?
Máme maltézskou fenku, zakrslého králíka, tři vodní želvy a akvarijní rybičky. Na zahradě v rybníku nám plavou okrasné jezírkové ryby.
Čím jste chtěl být jako dítě?
Jako dítě jsem chtěl být Robinem Hoodem. Už tehdy jsem měl potřebu někomu pomáhat.
V jakém povolání si sám sebe neumíte představit?
Asi učitele. Obdivuji svou manželku, která učí na druhém stupni základní školy. Tohle bych já opravdu dělat nemohl. Na děti totiž nemám nervy, zvlášť ta dnešní děcka, co všechno si ke kantorům dovolují. A vy jako učitel nesmíte vůči nim vůbec nic.
Jaký dárek, který jste kdy dostal, vám udělal největší radost?
Mým největším dárkem je naše zdravá dcerka. Je jí pět a touží po sourozenci. Tak s manželkou uvidíme… (úsměv)
Existuje něco, co byste rád udělal, ale neustále to odkládáte na neurčito?
Rád bych dokončil zázemí kolem našeho rodinného domu, bohužel se ale ani doma nezastavím.
Co byste si vzal na pustý ostrov?
Svou manželku a jistě i dcerku. Sám bych se tam unudil.
Je nějaké rčení, heslo, moudro, kterým se celý život řídíte?
Spolehni se na sebe, za tebe to nikdo neudělá.