Záplavy obřích rozměrů se nevyhnuly ani krajskému městu. K nejhůře postiženým oblastem na Ostravsku patřily Nová Ves, Přívoz a Hrušov.

Přímo z okna bytu ve druhém patře nastoupil s rodinou a psem do záchranné lodi a jako poslední opouštěl zaplavenou Novou Ves Jaroslav Šimoňák. Zpět domů se pak mohl vrátit až po roce dočasného bydlení na ubytovnách. Uvést barák zpátky do obyvatelného stavu ho stálo ohromnou dřinu. Bez pomoci druhých by to podle svých slov nikdy nezvládl.

„Seděli jsme v pokoji a normálně se bavili, když v tom přiběhl vnuk a začal volat, že se na nás valí velká voda. Zprvu jsem mu nevěřil, ale po jeho naléhání jsem se šel podívat z okna a zjistil jsem, že se opravdu blíží živelní pohroma,“ vzpomněl na datum 7. července 1997 třiasedmdesátiletý důchodce. První, co v tu chvíli udělal, bylo, že se vydal na dvůr zachránit prasata v chlívcích. Nečekal, že se voda vyšplhá až k oknům bytu ve druhém poschodí, tak je vzal tam.

Když pak byl s rodinou lodí evakuován, musel zvířata až na psa nechat doma. Ta se tedy nakonec stejně utopila. „Domů jsme se vrátili po roce, ale barák byl v katastrofálním stavu. Z původních věcí mi zůstaly jen plavky, a vlastně taky hodinky a snubní prsten. To se mi nakonec podařilo vyhrabat z nánosů bahna,“ vyjmenoval Šimoňák jediné zachráněné věci a dále přiblížil následky ničivé povodně: „Nábytek, šatstvo, všechno se muselo vyhodit. Od města jsme dostali finanční výpomoc třicet tisíc, to by ale na nové věci a opravy domu nestačilo. Spolupracovníci, ale také lidé, které ani neznám, nás však naštěstí nenechali ve štychu.“

A co kdyby přišla velká voda znovu? „Mám ve sklepě připravenou velkou loď, do které případně s rodinou nasedneme a odplujeme pryč,“ řekl závěrem Jaroslav Šimoňák.

První navrátilec hýří optimismem

Jestliže Šimoňák opouštěl zatopenou Novou Ves jako poslední, Jaroslav Šiška byl podle svých slov první, kdo se zde ke svému zpustošenému domu vrátil. V oblasti bez proudu pomocí elektrocentrály vysoušel svůj nedávno postavený a nyní kompletně podmáčený barák. „Ten osudový červencový den jsem se vrátil z práce a všude tekla voda. V domě ale ještě nebyla. Vystěhovali jsme však pro jistotu všechny věci nahoru s tím, že je tak uchráníme. Nakonec se to ukázalo jako zbytečně, protože hladina dosáhla až do podkroví,“ vrátil se v paměti o deset let zpět nyní šestačtyřicetiletý muž.

Když se tehdy 7. července rozhodl, že ze zatopené oblasti raději odplave, bydlel přitom ve svém novém domě jen necelý rok. Po čtyřech měsících se sice nastěhoval zpět do vysušené stavby, použitelné mu však v ní nezůstalo vůbec nic. „Nábytek i elektronika, všechno bylo zničené. Oblečení jsme zkoušeli vyprat, ale i po několikerém čištění stále smrdělo, takže i to jsme museli vyhodit. Město nás tehdy přesvědčovalo, ať se přestěhujeme jinam, ale já jsem chtěl i tak zůstat. Začal jsem s obnovou zničeného bydlení, která vlastně pokračuje v některých detailech stále,“ vyprávěl Šiška a závěrem také vysvětlil, proč se v části, kde vlastně ještě neměl ani pořádně zapuštěné kořeny, rozhodl zůstat.

„Jsou horší věci na světě, i když to bylo hodně špatné. Ale nakonec to dopadlo dobře a jsme všichni živí a zdraví. Taková spoušť už se navíc podle mě nevrátí. Tehdy se udělaly chyby, a tak se roztrhla hráz. To už by se, myslím, opakovat nemělo,“ dodal první navrátilec do zatopené Nové Vsi.

Spát jim nedaly plovoucí tvárnice

Ke kriticky zatopeným částem Ostravy však nepatřila jen Nová Ves. Pod vodou se ocitl také Hrušov či Přívoz. Karel Vala pamatuje velkou vodu v zadní části Přívozu také na konci padesátých let minulého století. S tím, co přišlo sedmého července 1997, se to však podle něj nedalo zdaleka srovnávat. „Povodně před desíti lety byly katastrofické. Měli jsme tehdy na hlídání vnuka, když začalo pršet, déšť neustával a voda stoupala. V osm večer bylo vody tak po pás. Šli jsme s obavami spát, ale stále jsme slyšeli nějaké věci, které narážely do domu. Byly to tvárnice a další materiál z nedaleké stavební firmy,“ připomněl si okamžiky napevno vryté do paměti devětapadesátiletý muž. Po půlnoci podle jeho vzpomínek zhaslo světlo a přestal fungovat plyn. Ráno bylo všude ticho, jen voda hučela ve výši čtyř metrů.

„Až ve čtyři hodiny odpoledne přijeli hasiči, vzali nás do lodě a odvezli pryč. Ještěže jsme se tehdy měli kde ubytovat,“ sdělil ještě Karel Vala s tím, že domů se pak vrátili už po sedmi dnech a začali s jeho náročnou očistou. „Jsou to vzpomínky, které mám v sobě uchovány na celý život,“ dodal.