Zip u stanu rozepíná ruka s pěknými hodinkami, načež vykládá do sněhu bytelnější zimní boty. Pak teprve vylézá samotný bezdomovec. „Martin…“ představuje se šestačtyřicetiletý ostravský rodák. A vymiňuje si, že okolnosti, za jakých se ocitl bez přístřeší, i podrobnosti o rodinných poměrech (děti přiznává), uvádět nebude.

Martin rozhodně dojmem na první pohled na člověka bez přístřeší nepůsobí. Lehce zarostlý bývá kdekdo, všechny zuby taktéž nemá každý. Na sobě nenosí žádné hadry a při dnešních cenách cigaret je kuřáků ručně balených cigaret se zažloutlými prsty více. „Venku žiju už několik měsíců, zas mi nevyšlo bydlení,“ nechává se slyšet.

V řídkém porostu mezi Porubou a Polankou má stan, kolem samý sníh… a zima. „Deset pod nulou tu už bylo. Pamatuju i pětadvacet v minulých letech a přečkal jsem to,“ tvrdí Martin. Před mrazem ho chrání uvnitř matrace a spacáky – ty má tři. Světlo a zdroj alespoň jakéhosi tepla dodávají větší hřbitovní svíčky s krytým plamínkem.

„Co robím? Čtu si!“ říká Martin. Na důkaz (a s omluvami za bordel uvnitř) otevírá stan, kde má skutečně knihy. Petflašky či plechovky od laciného alkoholu očekávané podle, bohužel běžného, vnímání lidí bez přístřeší není vidět. Ani tento bezdomovec se nepovažuje za žádného abstinenta, ale pití se prý dá i na ulici rozumně zvládnout.

Hlavně nenavlhnout

„Pavla dostalo to jeho čučo a Mirka se pak odstěhovala na stadion na starou tribunu,“ vysvětluje Martin s odkazem na kamarády a též předchozí obyvatele lesíku. O nichž na jaře čte v Deníku povídání v souvislosti s karanténou. Zachovává si totiž docela přehled a má – mnohdy od normálně žijících přátel – i aktuální informace o dění.

„V zimě je hlavní zůstávat v suchu, nenavlhnout a nepromoknout,“ říká bezdomovec s tím, že je momentálně samotář. Chce se totiž ze dna odrazit a v partě podobných lidí to zavání, především „pod vlivem“, sváry a trably. Jako poslední práci Martin uvádí stavařinu, novou si teď snaží najít, což v koronavirové době to není snadné.

„Další zimu chci být v pohodě!“ konstatuje člověk z ulice a provádí porostem sloužící jemu podobným. Od devadesátých let minulého století. Vzpomíná, že tu svého času stává i třicet stanů, pozůstatky v podobě špagátů na stromech to dokazují. „Hádej, kdo z těch lidí dneska žije?“ loučí se. Pryč je i Pavlův bivak, zůstává jen Martinův.