Za svou novinářskou praxi vyzpovídal nespočet slavných osobností, a to nejen z moravskoslezského regionu. Mezi těmi, kdo odpovídal na jeho otázky, byli například španělský tenorista Plácido Domingo, Karel Gott i Marta Kubišová, fotograf Jan Saudek, režisér Vojtěch Jasný, dirigent Libor Pešek, spisovatel Arnošt Lustig a stovky dalších domácích i zahraničních umělců. Jak na ně dnes vzpomíná?

„S Arnoštem Lustigem mě pojí dvě velmi krásná setkání a povídání. To první proběhlo přímo na ulici vestoje před ostravskou Fiducií, kde mi věnoval knihu, kterou o něm napsal František Cinger, novinář, spisovatel, ale také můj dobrý dlouholetý známý a kamarád. Druhé interview s Arnoštem Lustigem jsem absolvoval o rok později, přítomna byla i má přítelkyně Dana, která se panu Arnoštovi tuze líbila. S Janem Saudkem také pohoda, je to velmi příjemný muž, samozřejmě pábitel i ve svém věku. S Martou Kubišovou jsem se setkal v ostravském Divadle Antonína Dvořáka v devadesátých letech po koncertě, který pořádal Press Club Syndikátu novinářů ČR. Marta Kubišová? Nesmírně pokorná a skromná žena,“ popsal Uhlář nezapomenutelná setkání.

Několikrát zpovídal v Ostravě i Karla Gotta. První setkání s Mistrem proběhlo v době, kdy byl sám ještě hodně mladý a spíše nervní, než nervózní, jak o sobě Břetislav Uhlář s oblibou říká. „První rozhovor se konal v ostravském hotelu Imperial. Mistr byl velmi vstřícný. Nepřál si, stejně jako při dalších našich setkáních - a těch povídání s Karlem Gottem jsem absolvoval asi patnáct - autorizaci žádného z rozhovorů. Opakoval vždy: Věřím vám. Po jedné zvukové zkoušce v dnešní Ostravar Aréně se kolem něj shromáždil houf novinářů a kameramanů a on se tak trošku porozhlédl a velice nahlas se zeptal: „A kde je ten kulatý pán, který mě už kontaktoval předevčírem?“ Tím myslel mě, což mě potěšilo, a od té doby, pokud přijel do Ostravy, vždycky vzniklo nějaké nové povídání s tímto naším mnohonásobným slavíkem,“ zavzpomínal Břetislav Uhlář v jednom z rozhovorů v minulosti.

Jako učitel

Přestože vystudoval pedagogickou fakultu v Ostravě, nikdy neměl v úmyslu stát se učitelem. Naopak. Snil, že se stane slavným filmovým či divadelním režisérem, popřípadě skvěle placeným scenáristou nebo dramaturgem a bude mít báječný život. „To způsobila mimo jiné i kniha nazvaná Okno Zbyszka Cybulskiego, kterou o tomto kdysi skvělém polském herci a bouřlivákovi napsal Jerzy Afanasjew. Ještě jako šestadvacetiletý jsem si ji přivezl z Polska, kde jsem byl za svou studentskou láskou, a tu knihu jsem jí už nevrátil. Fascinoval mě bohémský, naprosto nekoordinovaný život „krásného šílence“, kterým jsem si vždy přál být,“ vysvětlil pozadí svých snů Břetislav Uhlář.

Na pedagogické fakultě si oblíbil doktora Miroslava Etzlera, podle něj dodnes nedoceněného skvělého divadelního teoretika a kritika. Otec herce Miroslava a známého reportéra Tomáše se stal vedoucím jeho studijní skupiny a také ho nasměřoval ke kulturní publicistice.

„Vzpomínám si, když mě navštívil v redakci Ostravského večerníku a já před ním chtěl ukrýt ten binec na stole, potěšil mě větou, kterou nyní říkám všem: Víte, jen špatný redaktor má vždy na stole pořádek,“ dodal Uhlář.

Jako básník


Básnická tvorba Břetislava Uhláře se dočkala mimo jiné překladů do němčiny, polštiny, ale také do arabštiny. Některé knihy napsal společně s Mirkem Sehnalem, jako například Hodina pod drnem, Hodina v nebi a další, přičemž Hodina pod drnem byla přeložená i do arabštiny.

„Nevím, jestli je v arabském světě „hlad“ po erotické literatuře, ale měli jsme tam s knihou zprvu velké těžkosti. Arabští cenzoři nechtěli v Káhiře knížku nejprve povolit, ale pak se to nějak urovnalo a křest v Egyptě se uskutečnil,“ řekl na adresu svých děl Břetislav Uhlář.

Cit a lásku k poezii získal od své maminky, která mu odmalička zpaměti recitovala verše Vrchlického, Nerudy, Wolkera, Seiferta, Hrubína, Nezvala a dalších, včetně francouzských básníků.

Jako herec

Málokdo ví, že Břetislav Uhlář je také absolventem DAMU, konkrétně oborů teorie dramatických umění a umělecká kritika. Na Divadelní akademii múzických umění začal postgraduálně studovat až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A tam se setkal na přednáškách a seminářích například se Zdeňkem Mahlerem, Františkem Kožíkem, Jiřím Menzelem, Markétou Zinnerovou a dalšími.

Malou filmovou roli novináře si zahrál například ve snímku Dušana Rapoše a Petra Šišky Muzzikanti. Své „herectví“ bere jako krásné dobrodružství.

„Muzzikanti, to nebylo mé první setkání s filmem. Už jako student jsem statoval v česko-polském snímku režiséra Juliana Dziedziny Bitva o Hedviku, dále v televizním seriálu Postel s nebesy z produkce ostravského studia, kde jsem si v režii Aloise Müllera „zahrál“ židovského chlapce Edu Kellnera. A před několika lety mě můj kamarád Daniel Krzywoń, filmový producent, také obsadil do epizodní roličky ve filmu 7 dní hříchů v režii Jiřího Chlumského. Jsem rád, že jsem mohl i ve svém docela pozdním věku stále hrát. A tím více vzpomínám na slova Miroslava Etzlera, když mi říkal: „Víte, Břetislave, celý život je v podstatě hra, někdy příliš krutá. Člověk by měl rozlišit, nakolik ji v dané životní situaci přijmout, a mnohdy nepodlehnout laciným pokušením. A hlavně nebrat se příliš vážně…“ Stále na něho myslím a jsem mu za mnohé vděčný,“ zakončil se svým typickým úsměvem rozhovor dnešní jubilant.

A my těmito slovy naše malé ohlédnutí za profesními zkušenostmi emeritního kulturního publicisty Deníku zakončíme. Krásné narozeniny, vše nejlepší a pevné zdraví, Břeťo!