Lidskost byla trestná

Diskriminace Němců byla poválečnými českými úřady nařízena. Nosili na oděvech označení, nesměli jezdit dopravními prostředky, navštěvovat restaurace, kina nebo parky. Nakupovat v obchodech mohli pouze hodinu před uzavírací dobou. Po 20. hodině pro ně platil zákaz vycházení. Poskytnutí šatstva nebo potravin ze strany Čechů bylo přísně trestné.

Dlouhá léta byl „případ Hanke" státním tajemstvím. Teprve po roce 1989 se tématem poválečného odsunu Němců a internačních táborů zabýval ostravský historik Tomáš Staněk. O táboru Hanke psali i historikové Mečislav Borák a Karel Jiřík. Sklady dopravní firmy Hanke v ostravské Nádražní třídě vybral pro internaci Němců vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti Vladislav Kusz, velitelem tábora se stal Emil Martínek, horník z Hrušova. Pomáhali mu Josef Jurášek a Ludvík Pieczka, dělníci z Vratimova.

Nikdo z nich nebyl v odboji ani za okupace vězněn. Koncem května a začátkem června začal v táboře narůstat každodenní počet mrtvých, v některé dny to bylo i přes dvacet osob. Dvanáctého června vyskočilo toto číslo na 32 zemřelých. Celkový počet mrtvých vzrostl na 231.

Tábor ovládali psychopati

Vyšetřování bylo složité a svědci se báli vypovídat. Jeden z internovaných Josef Mušálek z Ludgeřovic nakonec promluvil. Právě jemu nařídili vozit mrtvoly na hřbitov.

Nejčastěji popravy vykonával spoluvězeň Heinrich Gloss, který byl zřejmě sadista. Sám uvedl do protokolu: „Osoby, které jsem popravoval, jsem všechny osobně znal." Někdy donutil vězně, aby se popravovali navzájem. Velitel tábora Martínek byl zřejmě i sexuální deviant, ve dvou prokázaných případech nutil před popravou vězně ke skupinovým souložím s německými ženami, jež byly pak společně s muži oběšeny. Martínkovi bylo doloženo několik znásilnění. Gloss zkoušel popravovat vězně elektrickým proudem.

Fingovaná vzpoura

Velitel tábora Martínek připravil 5. června 1945 fingovanou vzpouru a osobně postřílel samopalem dvacet jedna internovaných. Vězeň Mušálek byl jedním ze čtyř vězňů, kteří masakr v cele číslo šest přežili. Zastřelen byl i údajný český zrádce František Šedina, správce speditérské firmy Hanke. Martínek poté několikrát znásilnil jeho ženu a vykradl mu domek.

Právě zavraždění Šediny bylo důvodem k vyšetřování. Obvinění se snažili svalit všechnu vinu na německého vězně Glosse. Případem hromadných vražd se zabývala bezpečnostní komise Jednotného národního výboru v Ostravě. Byl vydán příkaz, že v internačních táborech nesmí docházet k týrání, mučení, zneužívání žen a podobně.

Vraždy bez trestu

Události v táboře Hanke vyšetřovala parlamentní komise, která navrhla zahájit proti Kuszovi, Grossovi, Martínkovi, Pieczkovi, Juráškovi a dalším trestní řízení. Ministerstvo vnitra pak dalo Oblastní kriminální ústředně v Ostravě pokyn, aby případ nebyl na základě zákona číslo 115 z roku 1946 vyšetřován. Tento zákon umožňoval vyhnout se zákonnému postihu za jinak trestnou činnost, která se týkala „spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů".

Jak ve svém článku uvedl historik Mečislav Borák, podobný zákon zbavující viny za poválečné excesy vůči Němcům a jejich pomahačům byl i v Polsku, Itálii i Francii. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ale potvrdil, že uvedený zákon by se neměl vztahovat na jednání nazvané gestapismus. A to je přesné pojmenování toho, co se dělo v ostravském internačním táboře Hanke.

Tresty nakonec padly: Kusz, Pieczka a Jurášek byli vyloučeni z KSČ.