Když to vezmu obecně, jednou z vaších vizí je transformovat město vizuálně do podoby odpovídající 21. století. Jak jste s jeho proměnou zatím spokojená?
Směr byl podle mě nastaven velmi dobře a ambiciózně. Ostrava musí být městem, ve kterém člověk chce žít. To znamená také vnímat, co se děje kolem nás a mít možnost trávit v něm čas. Důležité je propojovat malé investice s velkými. A to je můj velký úkol při sestavování rozpočtu a prosazování projektů. Jsem velmi ráda, že když se dnes s kýmkoli bavím, řada návštěvníků říká, že tady vidí progres. A velmi často jej mnohem více vidí ti, kteří tady nežijí, než my místní, kteří jsme neustále kritičtí a vidíme spíše to, co nám vadí, než to, co se změnilo. Mít však správnou oporu v legislativě jako na západě, některé stavby by mohly vypadat mnohem lépe. Legislativní limity jsou u nás bohužel obrovské. Některé projekty se tak od původní vize značně vzdalují k něčemu, co bychom
Napadá vás nechtěná podoba některého takového realizovaného projektu?
Lze zmínit jako příklad hlavní nádraží, které řešíme dlouhé roky. Není to tak dávno, kdy se zrealizovala dílčí část rekonstrukce prostoru přednádraží. Právě tam došlo v procesu povolování k úplnému osekání projektu, protože se nadefinovaly neslučitelné požadavky. Dnes tak zpětně vstupujeme do projektu a po x-té ho řešíme, aby prostor vypadal jinak. Obecně je hlavní problém v tom, že ve městě chybí stromy, zeleň, cyklostezky. Víme – a v minulosti se to tak možná nedělo, že každému projektu se musíme osobně velmi intenzivně věnovat a neustále ho při každém posouzení dotčenými orgány tlačit do správných kolejí. Aktuálním takovým příkladem je proměna nábřeží pod novými univerzitními budovami v pěší zónu, kdy se lokalita musí realizovat po částech. Proč? Nemáme vyjádření jednoho dotčeného orgánu a nezkolaudovali bychom to tam.
Bojuje proti reklamnímu smogu
Jedním z vaších vlajkových projektů je Ostrava 360°, projekt, kterým bojujete proti reklamnímu smogu. Jak z tohoto pohledu dnes Ostravu vidíte?
Projekt je aktivní třetím rokem a eliminovali jsme díky němu už tisíce různých reklamních plachet a dalších nosičů, které zakrývaly zábradlí, historické fasády domů, okna. Je to velký posun. Částečně – a za to jsem velmi ráda – se daří měnit názory některých lidí, kterých se to přímo týká a sami byli producenty reklamního smogu. Začali se na problematiku dívat jinak. Není to o jedné reklamě nebo konkrétním případu. Je to o tom množství. Když reklamní smog ve městě převáží, devalvuje celý prostor. Nám se nejenže podařilo reklamní smog odstranit, ale díky dotacím jsme mohli také opravit celou řadu fasád historických objektů. Pak to jako celek dává smysl, nerada totiž věci vytrhávám z kontextu. Reklama ve městě je samozřejmě důležitá a nejde o to ji nedělat, ale musíme najít formu, která nebude devalvovat něco jiného.
Se stávajícím stavem jste tedy spokojená?
Je to kontinuální proces a otázka přístupu lidí. Nechtěli jsme to postavit jako nařízení, ale přivést lidi ke změně vnímání. Podle mě to je stále běh na řadu let. V Ostravě byla touha trávit čas ve veřejném prostoru ve městě relativně nízká v porovnání s jinými městy. V tomto částečně pomohl covid, lidé začali trávit více času venku. Na jedné straně to souvisí s tím, jak to prostředí vypadá, ale zároveň s tím, jak jsou lidé nastaveni. V zahraničí se třeba běžně obědvá venku mimo restaurační zařízení, to tady nebývalo.
Investice, pomocí nichž lze město pomoci uzpůsobit k obrazu svému, máte v Ostravě na starosti čtyři roky. Jak je hodnotíte?
Na významné projekty děláme architektonické soutěže, ať už jde o budovy nebo veřejný prostor a parky. Nastartovali jsme to Jatky v roce 2016, od té doby máme za sebou celou řadu soutěží. Zároveň jsme zavedli praxi, že nehodnotíme jen jedno kritérium – cenu, ale jdeme po kvalitě řešení, a to je velmi důležité. K tomu je třeba mít velmi kvalitní tým lidí. Hodně se snažíme soustředit na řešení zakázek podle odbornosti a tlačit na kvalitu, nehledět jen na podraženou cenu, mnohdy nerealizovatelnou. Právě i díky soutěžím vznikají v Ostravě jedinečné projekty. A to je zcela v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, jen se tohoto přístupu u nás velmi málo využívá, protože soutěžení na cenu je beze sporu jednodušší a kratší. Nepřináší to ale vždy ten kýžený efekt.
Pomohlo tomu zřízení Městského ateliéru prostorového plánování a architektury (MAPPA)?
Bezesporu. MAPPA je v kontaktu s jinými institucemi obdobného charakteru v republice, ať už v Praze, Brně či Plzni. Vyměňují si zkušenosti, spolupracují a bourají zažité trendy, kdy se projekty dělaly etapově a na konci z prvotní myšlenky už moc nezůstalo. My autora návrhu držíme ve hře po celou dobu projektování. Je to i vývojem doby.
Nakolik je dnes využitý potenciál MAPPA? Má takovou podobu, jakou si představujete, nebo ji ještě je kam posouvat?
Kam je jistě posouvat toto město. Chtěli jsme a budeme chtít udržet městský ateliér jako relativně malou a funkční jednotku, nechceme z ní vytvořit megalomanskou instituci, která se jen bude cyklit v procesech, jako se to někdy stává, ale chceme, aby poskytovala podporu a poradenství u všech možných projektů, u nichž se dříve hledělo na odbornost, ale ne už tak na kvalitu provedení. Příkladem je zastřešení Místecké u Tatranu. Projektují to dopraváci z ŘSD, je tam ale nesmírně důležité, aby byl projekt precizně provázán se svým okolím. Jedná se o částečné zahloubení, ne o tunel, takže může vzniknout v území bariéra. Náš tým architektů a odborníků musí pohlídat, aby se to nestalo. Nesmí vzniknout galerie, která bude bariérou, vytvoří zeď nebo potřebu schodiště, což lidi odradí. MAPPA odvedla už mnohem víc práce, než jsem očekávala. Ze zkušenosti z jiných měst však víme, že než někdo uvidí konkrétní dopad ateliéru na ostravské prostředí, uběhne několik let. Musíme se překlenout přes projekční část projektů, u kterých je vidět rukopis MAPPA.
Napadá vás za tu dobu, co jste ve funkci, nějaká „promarněná“ investice, u které dodnes litujete, že nevyšla?
Nenapadá mě žádná, od které se přímo ustoupilo, ale jak jsem naznačila, některé projekty jsme začali řešit od znova, protože jsme věděli, že kdybychom je zrealizovali v navržené podobě, vyvolalo by to potíže. To je případ třeba Frýdlantských mostů, které se řeší dlouhodobě. Bylo třeba odbourat představu, že silnice je pro auta, chodci mají být uklizeni v podzemí a cyklisté tam nemají vůbec co dělat. Projekt jsme rozdělili na dvě části, protože kdybychom jej zrealizovali, jak byl navržen, celé území bychom na desítky let znehodnotili.
Kdy tedy bude nové náměstí Republiky?
Je důležité vědět, že lokalita se skládá z několika projektů. Nástupiště, podchody a samotné Frýdlantské mosty, které se musí zrekonstruovat. A to je tramvajový most, který patří městu, a silniční mosty, které jsou krajské. Připravujeme celkovou rekonstrukci tramvajových mostů, podchodů a nástupišť a koordinujeme to s krajem, který chtěl jen obnovit mosty v téže podobě. My ho je tlačíme k tomu, jak se s územím vypořádat prostorově úplně jinak. Připravujeme projekt k zahájení realizace jako celku na rok 2025. Investice v území je třeba zkoordinovat. Nerada bych se dostala do situace, kterou vidíme, když jedeme od vodárny do Poruby, kde se neustále opravuje nějaký most a silnice se neustále uzavírá a otevírá. Když Frýdlantské mosty uzavřeme, musí to být maximálně efektivní.
Přiznejte, přemýšlíte někdy nad tím, jaké by to v centru bylo, kdyby Frýdlantské mosty před několika desítkami let nepostavili, a byla místo nich zahloubená železnice?
Když nyní ve Vítkovicích na Rudné shodili most, je tam krásně vidět, jak okolní domy hezky vynikly. (usměje se) Ano, často nad tím přemýšlím, nicméně takováto verze dnes už bohužel není reálná.
Jsem velmi ráda za to, jak dopadla Jatka
Na kterou z už realizovaných investic jste naopak nejvíce hrdá?
Sice se budu poněkolikáté opakovat, ale jsem velmi ráda za to, jak dopadla Jatka. Nejde jen o samotný objekt, ale o celou čtvrť. Nelze dělat věci izolovaně, tedy zajímat se o ‚barák‘, ale ignorovat zbytek. Když jsem si agendu investic počátkem roku 2019 přebírala, byl na stole nedokončený investiční záměr, a za necelé čtyři roky jsem se dostali přes celý proces povolování stavby až k samotné realizaci nejen Jatek, ale i okolí. Je to neskutečný výsledek, když se podíváme na to, jak dlouho se řeší jiné projekty. Pokud totiž vážně něco nemám ráda, jsou to projekty, které se hází do šuplíku. To nedělám.
Jedněmi z hlavních kritiků přerozdělování peněz na investice jsou městské obvody, které jsou přesvědčeny, že stále nedostávají tolik, kolik by ke svému rozvoji potřebovaly. Vy si to nemyslíte, viďte…
To bych i já mohla říct, že Ostrava nemá tolik financí, kolik by ke svému rozvoji potřebovala. A určitě by to řeklo každé další město. Ale rozumím tomu. Každý říká, že nemá dostatek finančních prostředků. Pracujeme s tím, co jsme zdědili z doby před možná dvaceti lety. Vidíme na to domech, bytovém fondu, vodohospodářské infrastruktuře, chodnících, silnicích či veřejném osvětlení napříč městem. Jsem přesvědčena, že v řadě oblastí se daří stahovat manko. Za poslední roky dáváme bytový fond do pořádku, a třeba právě na tom je vidět dobrá spolupráce obvodů a města. Významně jsme financování obvodů posílili jak v rámci investičního rozpočtu, tak i v průběhu roku, pakliže přijdou se zajímavými nápady.
Jinými slovy – měly by být rády…
Podpora městských obvodů je nyní zcela nadstandardní. Jen když si vezmu rozpočet pro příští rok, v neúčelových investičních dotacích – což je investice, kterou si obvody mohou využít, na co chtějí – jim uvolníme 323 milionů korun, letos to bylo 241 milionů. A vždy se snažím vyvažovat, aby investice byly rozložené napříč jednotlivými obvody. To že nikdo nebude nikdy spokojený, je jasné. Deficit potřeb ve vztahu k financím se stahuje, ale určitým tempem. Mnohá jiná města říkají, že zastavují investice, protože na ně nemají peníze, my máme naopak připravený opět nejvyšší investiční rozpočet v historii města. Snažíme se vyvažovat i jednotlivé resorty, abychom nefinancovali jen sport, nebo jen kulturu.
Pojďme ke koncertní síni. Přestože je veřejným tajemstvím, že je to především vysněný projekt pana primátora, je to jednoznačně největší investice, kterou Ostrava v blízké budoucnosti patrně podnikne. Jak koncertní síň vidíte vy?
Předně si nemyslím, že je to vysněný projekt pana primátora, ale vedení města jako celku, a to nejen tohoto vedení, ale i předešlých. Považuju síň za důležitý projekt, který má potenciál město pozvednout stejně jako svého času Dolní Vítkovice. Není to jen záležitost Ostravy, filharmonii řeší třeba i Praha a považuje ji za klíčový projekt pro svůj rozvoj. A to proto, že v České republice se už mnoho let nestaví celosvětově významná architektura. Řešíme tím i problém, které máme, a to stav domu kultury. Před časem jsme zachránili dům kultury Poklad a vážně nechceme, aby se DKMO dostal do stejného stavu, k němuž co do technického stavu nemá daleko. I tady rovněž řešíme stav celého bulváru, sadu a dalšího okolí v širším kontextu. Je třeba mít koncepci. Neměli bychom se bát velkých projektů, měli bychom je vnímat jako potenciál k rozvoji celého města. Chceme být metropolitní město, do kterého lidé jezdí a stěhují se. Když se to bude dít, budeme růst, budeme mít více daní a bude možné více a více opravovat a stavět. Pokud se budeme bát a uzavřeme se do sebe, nic nedokážeme.
Možná by těch lidí, kteří se bojí, bylo méně, kdyby byla snazší otázka financování. Je skutečně reálné, že Ostrava koncertní síň většinově zaplatí pomocí fondu a úvěrů a stát přispěje „jen“ slíbených 600 milionů a kraj 300 milionů? Vždyť celkové náklady od té doby vzrostly z 1,5 miliardy na více než 3,2 miliardy…
Několikrát jsme řekli, že stavbu nezahájíme, aniž bychom na ni měli zdroje. Máme požádáno o několik dotací z různých zdrojů – z třetího pilíře Fondu spravedlivé transformace, z národních a evropských dotačních zdrojů na úspory energií a modernizaci historické budovy, o financování ze státu i z kraje. Je to soubor snad šesti sedmi dotačních zdrojů. Nechceme přitom, aby stavba v době výstavby neadekvátně zatížila městský rozpočet, proto jsme zřídili fond, kam průběžně spoříme. Nyní, ani v době výstavby neomezíme jiné investice. Problém by byl, kdyby se to dělo, kdybychom nebyli na tak velkou investici připraveni. To bychom museli rozhodnout, zda jednorázově vynaložíme stovky milionů několik let po sobě do jednoho projektu, a ostatní tím omezíme, nebo stavět nebudeme. V této situaci ale nejsme. Naopak je financování řešeno tak, aby se jiné investice neomezily. Ostrava má na to stavbu zrealizovat.
Aktuálně je rozpracována celá řada dalších projektů, mnohdy už ve fázi samotné realizace. Připomeňte Ostravanům, které budou v blízké době dokončeny.
Pokud se bavíme o těch významnějších, modernizujeme městskou nemocnici. Posun už je vidět na pavilonu E, jehož proměna bude dokončena v příštím roce. Relativně brzo se můžeme těšit také na dokončení rekonstrukce a otevření památkově chráněné Grossmannovy vily a osobně považuju za důležitou také rekonstrukci dlouhodobě problematického Domova Korýtko, na což naváže stavba nového domova pro seniory na hulváckém kopci. Hodně se těším také na rekonstrukci prostranství u kostela sv. Ducha na Jihu a na otevření Ostravice, což sice není městská investice, ale navazující nové náměstí Dr. E. Beneše už ano. Pro centrum města bude důležitá i dostavba bytového komplexu Nové Lauby a věřím, že následovat bude i dostavba parkovacího domu za katedrálou a úprava okolí.
Ostrava – město vizualizací?
I z toho vyplývá, že Ostrava jen nekreslí, ale i staví. Přiznejte, dotklo se vás před časem spojení Ostrava – město vizualizací?
Asi víte, že dotklo. I když to možná není správný výraz. Myslím si, že to není pravda. Vizualizace mají jediný úkol – dostat informaci o tom, co se připravuje, k široké veřejnosti. Proces tvorby návrhu, získání povolení až po realizaci stavby je při současném nastavení legislativy velmi dlouhý a složitý. Na jedné straně jsme napadáni, že nic neděláme, a když ukazujeme, že něco děláme, jsme napadáni, že to jsou „jen“ vizualizace. Přitom je to cesta srozumitelné prezentace návrhu široké veřejnosti o tom, co se připravuje. Rozhodně to není tak, že by se dělaly projekty do šuplíku. Z těch výstupů to tak někdy vypadá, přitom si nepamatuju, že bychom do šuplíku vůbec něco hodili. Ne každý historicky připravený projekt je můj vysněný, ale vše má svůj důvod. Naopak se tvorba projektů do šuplíku oproti minulosti výrazně eliminovala. Jak jinak veřejnosti ukázat, co děláme, když mezi myšlenkou a realizací uběhne několik let? Je úkolem města i novinářů vysvětlovat lidem, jak se věci mají. Průběžně se snažím informovat v průběhu veřejnost i na sociálních sítích.
Kam byste chtěla v budoucnu Ostravu posunout? Co vám ve městě stále chybí?
Jedním z hlavních úkolů, které máme, je změnit vnímání veřejného prostoru zejména skrze automobily. V tomto musíme udělat mentální posun a tuto překážku překonat. Je silná poptávka po tom, abychom město vnímali více z pohledu lidí-chodců, nejen lidí-člověka za volantem. Proto chceme více prosazovat formáty městských tříd. Kolikrát, když se má něco realizovat, slyšíme: „to nejde, protože tam jezdí auta“. V tom musíme udělat i jako město kus práce, abychom vnímali, že resort dopravy a doprava jako taková nejsou jen auta. Všichni chodíme i pěšky, s kočárkem, na kole nebo koloběžkách a i tehdy jsme součástí dopravního prostoru. Je třeba, aby veřejný prostor byl více pobytový, ne jen tranzitní.
Pokud bychom se bavili o centru města, je snahou například rozšířit počet pěších zón se zákazem vjezdu, nebo chcete jít spíše cestou prostoru pro všechny?
Myslím, že je tam pár ulic, které si pěší zóny ještě zaslouží. Například Zahradní ulice, malá krásná ulička, která je zbytečně zastavěná auty, Poštovní ulice nebo samotné nábřeží. S ohledem na kompaktnost centra města by to nebyl problém. I skladba povrchových materiálů v těchto ulicích napomáhá tomu, aby si řidiči uvědomili, že to není silnice pro rychlou jízdu, ale sdílený prostor. Nejsem však zastáncem toho, aby se pěší zóny vytvářely z velkých tříd. Obecně vzato vjezd automobilů na určitá místa omezovat nechceme, chceme však, aby byl férový, sdílený a tvořený pro všechny. Když si stoupnu k semaforu na velkou křižovatku Českobratrská a Sokolská, vždy tam někdo po několika minutách začne nadávat, že nemůže přejít ulici. Auta jezdí a jezdí a čekací doba pro pěší je velmi dlouhá, cyklisté tam prostor vlastně ani nemají. Je to však starší projekt a očekávání u těch nových jsou jiná. Pokud bychom nadále budovali komunikace typu Opavská – velmi široké, vyasfaltované dvouproudovky, které řidiče téměř zvou, aby jeli rychle bez ohledu na padesátku, bylo by to špatně. Mnohdy udělá větší službu vizuální prvek než zavření ulice. Samozřejmě je špatně, když na ulicích se zahrádkami stojí auto vedle auta, nedejbože s deset minut zapnutým motorem, ale za mnohem větší problém považuju to, že na městských třídách se nám řidiči chovají jako na dálnici.
11
1
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
